Chuť Nebe

Chuť Nebe

Rozhovor Kamily Kozákové s Martinem Damianem, který se dlouhodobě věnuje tvorbě ikon a vedení kurzů „amatérského ikonopisu“.

Pane Damiane, vy jste z Prahy?

Já jsem z Moravy, pocházím z Mohelnice. Teď působím částečně v Praze, atelier mám na Berounsku.

Jak se to stalo, že jste začal pořádat kurzy ikonopisu? Nebo ještě lépe, co Vás ikonám přivedlo?

K ikonám jsem se dostal, jak se říká „jako slepej k houslím“. To bylo v období, kdy jsem byl v klášteře u bratří kapucínů. A to postupně tady v Praze v sv. Josefa, pak na Hradčanech a v Újezdě u Uničova. Tam už dnes ale klášter není.

Vy jste řeholník?

Už ne, ale byl jsem šest let. Ve chvíli, kdy mi vypršely časné sliby, jsem se rozloučil a odešel.

K ikonám jsem se dostal v období, kdy jsem byl v Olomouci ve formačním domě. Bylo to v roce 2003. Tehdy se jeden bratr stěhoval z jedné komunity do druhé. A většinou když bratři něco nepotřebují, tak ty věci dají do rekreační místnosti do takové poličky. Jeden bratr, co se stěhoval, měl tempery, které tam nechal. My jsme tam chodili na kafe a měli jsme tam i formaci, takže několikrát denně jsem tam procházel a vždycky jsem zrakem spočinul na těch temperách. A hned mě napadlo, abych si udělal ikonu. Nejdřív jsem si říkal: „Taková blbost, vyplýtvám barvy, spoustu času, a nic z toho nebude.“ Ale když mě ta myšlenka víc než měsíc pronásledovala, tak jsem potom porosil bratra, který uměl se dřevem, byl to řeholník jménem Damián, on mi připravil dřevo na ikonu a začal jsem dělat svojí první ikonu. Byla to ikona Krista Pantokratora. Když jsem jí dokončoval, tak začali chodit bratři z kláštera a najednou jeden chtěl ikonu Svaté rodiny, další chtěl kříž z Taizé a podobně. Takže mě to nutilo pokračovat. Já jsem původně myslel, že si udělám jednu ikonu pro sebe.  K rozjímání. No ale pak jak začali chodit bratři, tak jsem se začal o ikonografii víc zajímat, začal jsem se učit tvorbu ikon a seznámil jsem se s jednou pravoslavnou malířkou ikon. Tam byl ale problém, protože jí bylo zakazováno, aby mě cokoliv učila. Protože v pravoslaví je určitá hierarchie. Ikopisectví tam patří do služby církve, biskup má pod sebou kněze, jáhny a ikonopisce. Většinou toho ikonopisce svěří do duchovní správy nějakému knězi, ten se o něj stará a duchovně ho vede i při té tvorbě ikon. Takže z tohoto důvodu, protože byla pod tímto vedením, mě neměla cokoli učit. Nicméně dnes je množství literatury a informací na internetu. Dnes někdo vezme obrázek, překreslí ho, dá za to zlato a už má ikonu. Bez toho, aby byl dodržen kánon, který je v ikonografii daný. Bez perspektivy, která je pro ikonopis typická. Takže ta prezentace na internetu se musí prosívat a často není správná.

Ke kurzům ikon jsem se dostal až po letech. V roce 2011 ode mě chtěla skupinka výtvarníků a restaurátorů kurz ikonopisectví, takže jsem to pro ně udělal. Konalo se to v jedné výtvarné škole v Plzni a bylo to tehdy zaměřené hlavně na výtvarnou stránku. Docela se mi to zalíbilo. Atmosféra byla příjemná, bylo to fajn. Pak jsem měl v roce 2013 výstavu ikon v Sázavském klášteře. Umístili jsme je podél prohlídkové trasy a jako doprovodný program jsme udělali kurz ikonopisectví. A protože to mělo velký ohlas, začal jsem kurzy ikonopisectví začal pořádat pravidelně.  Například v Újezdu u Uničova, kde jsem byl kdysi v noviciátě a ty lidi z farnosti znám, tam teď probíhají už 10 let.

Kolik jich zvládnete za rok?

Loni jsem měl tuším 12, letos se plánuje 19, ale třeba teď už vím, že právě v Újezdě u Uničova se to bude rušit, protože ubytovávají lidi z Ukrajiny a nebude místo. Takže zhruba jeden až dva do měsíce.

Máte k tomu ještě nějaké zaměstnání?

Na půl úvazku pracuji jako účetní, vždy pondělí až středa dopoledne. Ve čtvrtek potom buď začínají kurzy, nebo jsem v atelieru a pracuji na ikonách. Teď třeba dělám ikonu svaté Kláry do Florencie pro tamní klášter sester klarisek kapucínek. Ony tam mají formační dům. Ta ikona má asi metr třicet a bude umístěná v jejich kapli.

Jak vaše aktivity vnímá pravoslavná církev?

Já to beru tak, že kdo tvoří nebo má rád ikony, tak se tím určitým způsobem vrací k původnímu výtvarnému umění křesťanství. Ikony tady byly dřív než rozdělení církve. Takže já osobně neuznávám, co je pravoslavné, co není pravoslavné. Nicméně pravoslavní duchovní moji tvorbu neuznávají, protože já bych musel být pravoslavný a pod vedením biskupa. To v katolické církvi není. My tady můžeme být vedeni pouze v uvozovkách Duchem svatým, protože Duch svatý je jediný pravý ikonopisec. Ale to platí samozřejmě i v pravoslavné církvi. Jak říkám, ikony tady byly dřív než rozdělení církve. Takže to, že tvoříme ikony neznamená, že bychom chtěli někomu něco brát. Nakonec je to i v katolické církvi. Její součást řeckokatolická církev má hlubokou tradici v tvorbě ikon. Myslím, že ikony nejsou to, co by nás mělo rozdělovat. Naopak by nás to mohlo spojovat, protože to tu bylo dřív než rozdělení církve v 11. století.

Všimla jsem si, že na kurzu se ikony kopírují. Vznikají někdy na kurzu i ikony originální?

Kurzu jsou většinou koncipovány tak, že každý dělá svojí ikonu podle předlohy. Ale jsou i takové, že se zpracovává jedno téma. A tam se můžeme jednak hlouběji zaměřit teologicky směrem k jednomu tématu a jednak zkoušíme dělat vlastní nákresy. Tam se třeba učíme, jak se sestavuje obličej a podobně. Měli jsme například u bratří karmelitánů na fortně duchovní cvičení s pravoslavnou teoložkou Kateřinou Bauer. Ta vedla duchovní cvičení s tématem Ježíšovy modlitby a mezi tím byl čas vyhrazený pro tvorbu ikony. Tam jsme se učili dělat i vlastní návrh a do té tvorby více proniknout.

Ono totiž na kurzy nechodí vždy lidé, kteří mají vyloženě výtvarné nadání a proto je potřeba použít předlohu, kterou obkreslí. Ale vždy se najde pár lidí, kteří vytvoří svůj nákres, který použít mohou. Protože je hezký a odpovídá byzantské tradici. Ovšem při tvorbě ikon nejde v první řadě o výtvarné umění, ale o duchovní prožitek, protože tvorba ikony je především výsledek modlitby a duchovního života. Mnohem důležitější, než ta výtvarná část je to, že se člověk může setkat s Kristem. Může se setkat s Bohem během té tvorby. Proto se na těch kurzech snažím, aby byl klid, aby bylo zachováno silentium. Většinou pustím nějakou duchovní hudbu, nebo když je chvilku čas, tak čtu jeden zajímavý příběh ze starého kláštera, kde byla ikonopisecká dílna. S čím se ti bratři potýkali, na co si museli dát pozor a podobně. Je úžasné, že po skončení kurzu mi někteří účastníci říkají, že to, o čem jsem četl, oni prožívali.  Úplně jako těmi před staletími, když mniši tvořili v klášteře, tak podobně i my zápasíme teď. Protože tvorba ikon je duchovní cesta. Je to jako modlitba. Mnohdy se člověku do modlitby nechce, mnohdy se musí prát s tím, aby se vůbec dostal do přítomnosti Boží. Někdy si člověk sedne do modlitby, myšlenky pořád proudí a člověk se nemůže soustředit, aby se usebral. Podobné je to s tvorbou ikon. Člověk prožívá boje. Nanáší nějaký odstín, který už jednou nanášel, znovu se musí vrátit k tomu, kde začal, je to duchovní cesta. A většinou, když se na kurzu zachovává silentium, člověk se nechá uchvátit tvorbou a snaží se do ní proniknout, tak většinou po skončení kurzu odchází a říká: „Opravdu to byl hluboký duchovní zážitek.“ To není jenom nanášení barev, to není jenom výtvarný kurz. To je spíš duchovní kurz, který je obohacen tím, že člověk hledá teologii v těch barvách, zlatě, dřevě a ve všem tom materiálu, který používáme při tvorbě.

Máte nějaké výtvarné vzdělání, nebo jste si to jen poprvé zkusil s těmi temperami po spolubratrovi?

Vlastně ano. Musím říct, že jsem asi nějaký talent měl, i když jsem pořád říkal, že to přišlo samo od sebe. Ale pak jsem si uvědomil, když jsme měli sraz se základní školou a procházeli jsme si s naší bývalou třídní učitelkou tu budovu, tak na jedné chodbě visela moje malba. Bylo to zátiší, které jsem dělal jako dítě. A říkal jsem si: „Není to špatný!“ Potěšilo mě, že to tam celá léta visí. Asi to ve mně nějak bylo, protože jsem vždycky rád maloval a kreslil.

Když už jsem tvořil ikony, tak jsem se přihlásil do kurzu, který pořádala Národní galerie v Praze. Jmenovalo se to Kopie mistrů a nevěnovali jsme se tam vyloženě ikonopisectví. Dělaly se tam i různé jiné techniky, ale bylo to zajímavé a přínosné. Bylo to fajn. Takže žádné skutečné výtvarné vzdělání nemám. Co mám je teologie, mám tříletý obor teologické školy v Olomouci, obor Teologie a spiritualita zasvěceného života. Ve třídě jsem byl já a kromě pár bratří, kteří chodili na náslechy, tam bylo ještě zhruba 31 řeholních sester. Takže jsme byli dost zvláštní studijní skupina. Ale bylo to hodně přínosné a do dneška z toho čerpám, třeba i při kurzech ikonopisectví, nebo při týdenních duchovních cvičeních s tvorbou ikon, které pořádáme s manželi Bohdíkovými. To je velice hezká akce. Člověk se ponoří do modlitby a zároveň i do tvorby.

Ono asi ty čtyři dny běžného kurzu není na tvorbu ikony mnoho, že?

Je to pravda, ale máme to naplánováno tak, aby se dala stihnout. Někdy se stane, že si člověk vybere třeba příliš složité téma, které nemůže zvládnout, tak třeba pak zůstává v ikonopisecké dílně „po škole“, aby si to dodělal. V tom případě je pak výhoda, když je kurz s přespáváním, právě tak, jak to chystáme u vás v Teplé. Když jsme na jednom místě, je to pak mnohem intenzivnější. Člověk může jít ráno na mši svatou nebo se pomodlit v kostele a ztišit se. I já když z takového kurzu odjíždím, tak jsem sice fyzicky vyčerpaný a unavený, ale duchovně povzbuzený. A mohu říct i šťastný, protože vidím ty lidi odjíždět a vnímám, že to pro ně bylo přínosem duchovním, ale že si i odpočinuli.

My jsme ani nestihli tento kurz u nás v klášteře zveřejnit, protože bylo hned plno…

Ono ani nejde brát moc lidí najednou. Když je účastníků najednou moc, už to nefunguje, není to ono. Třeba i silentium se hůř zachovává a podobně. O kurz v Teplé byl velký zájem, jste žádaní … :)

Podle jakých předloh pracujete?

Jako předlohy si bereme reprodukce starých ikon. Protože ikonopisec by si měl brát jako předlohu co nejstarší ikony. Jiné to je, když tvořím ikonu nějakých nových světců. Třeba loni jsem dělal ikonu pro arcibiskupství olomoucké, byla to ikona pátera Stojana a Josefa Emila Kapauna. To jsou osoby, které ještě nejsou blahořečené, nicméně je to v procesu. U ikon je totiž možné zobrazovat postavy, které už zemřely v pověsti svatosti a bereme je jako spravedlivé lidi. U těchto lidí, kde známe jejich skutečné obličeje a víme, jak vypadali, je trochu problém. Je totiž důležité, aby bylo poznat, že je to ten člověk, ale zároveň aby byla zachovaná byzantská tradice.

V čem spočívá?

Každý máme v obličeji nějaké specifické rysy. Pro Byzanci je ale typické, že například oči jsou mandlového charakteru a to by se mělo zachovat. Nos nikdy není u ikony tak vytvarovaný, aby tam byla nějaká bambule. Vždy je dlouhý, tenký, zakončený malou decentní bambulkou. Ústa jemná, nikdy se ten člověk neusmívá. Ta postava je vždy taková zklidněná. Když se člověk podívá na ikonu, tak by měl přicházet pokoj. Taková tichá chuť spásy. Chuť Nebe.  Ale zároveň když člověk ví, jak ten světec vypadá, tak je to trošičku složitější. Mě se před lety ještě v klášteře stalo, že jsem dělal nákres Bohorodičky. Bylo to tužkou, černobíle. A přicházeli bratři a ptali se: „Co teď děláš, na čem pracuješ?“ No, a když viděli tu kresbu, tak hned říkali: „Jé, ty děláš Matku Terezu!“ A já říkal: „Ne, to je Panna Maria“. A pak zase jiný bratr: „Jé, ty děláš Matku Terezu!“ A v tu chvíli jsem si pro sebe říkal: „Až budu jednou dělat opravdu Matku Terezu, tak už mám předlohu hotovou.“ I takto se to může stát.

Děkuji Vám za rozhovor a těším se na setkání v klášteře.

 

V Praze, 5. března 2022