Maluji čím dál víc a už bez toho neumím žít

Rozhovor s malířkou Mgr. Janou Kaššákovou o její cestě k umění.
–
Výstava obrazů Jany Kaššákové je přístupná v galerii Čeledník kláštera premonstrátů Teplá od dubna do května 2022. 

Malování jste se začala věnovat před několika lety, ale tíhla jste k němu i dříve?

Když jsem o tom zpětně přemýšlela, tak jsem strašně ráda pozorovala obličeje lidí. Studovala jsem pedagogickou fakultu, kde jsem k tomu trošku čuchla, ale spíše k abstraktní tvorbě. Nikdy jsem nemalovala konkrétní věci, portréty, to mě nikdy nikdo neučil a ani já se to neučila, jen na zkoušky jsem musela něco stvořit.

Takže Vaše současné povolání je učitelka?

Ano, učitelka na základní škole.

A mě by tedy zajímalo, co stálo za tou Vaší novou cestou. Proč jste se rozhodla stát se malířkou?

Řekla bych, že to byla taková mystická cesta. V roce 2008 jsem byla na operaci páteře, které předcházelo to, že jsem měla kruté bolesti. Vyhřezla mi ploténka, která se mi posléze ulomila a způsobilo mi to tak kruté bolesti, že jsem dostala morfium v prášcích. Bylo to opravdu hrozné. Čtrnáct dní jsem čekala, aby už mne konečně někdo odoperoval, pravou nohu jsem měla už částečně ochrnutou a v bolestivé křeči. Po operaci jsem se, v podstatě, učila znovu chodit. Marodila jsem devět měsíců, kdy jsem jenom ležela nebo chodila, protože jsem nesměla dlouho sedět a docházela jsem na rehabilitace, abych nohu a tělo rozcvičila. Na operaci jsem byla v červnu a někdy v říjnu jsem ležela v obýváku a najednou jsem v hlavě uslyšela naprosto jasný hlas, který mi říkal “Potřebuješ očištění.”. Další bylo “Vstaň a namaluj Ježíše.”. Dokonce ještě teď, když o tom mluvím, tak mě mrazí, protože já jsem si v první chvíli opravdu myslela, že jsem se zbláznila a vůbec jsem to nechápala. Ten hlas byl tak intenzivní a trvalo to asi čtrnáct dní, každý den. Jakmile jsem byla chvíli o samotě, tak jsem to vnímala. Pořád jen “Vstaň a namaluj Ježíše.” a “Potřebuješ očištění.” Jednoho dne už to bylo tak silné, že jsem si vzala papír a pastelky, protože plátna jsem doma neměla, začala jsem kreslit a šlo to vlastně samo. Nakreslila jsem, naprosto automaticky, Ježíše na Golgotě, ač jsem Bibli nikdy nestudovala, a pak jsem začala malovat anděly. Dokonce jsem i znala jejich jména, všechno šlo hrozně rychle. Pořád jsem ale v hlavě slyšela ten hlas. Když jsem nakreslila ty obrázky, nevěděla jsem, co s tím mám dělat, tak jsem zavolala mojí kamarádce, která je malířka, aby se na to přišla podívat. Ona přišla, řekla mi, ať ty obrazy rozložím a když je viděla, tak řekla, ať to hodím na plátno, že to je na výstavu. Já byla stále ještě v šoku, proto mi poradila, kde si koupit plátna, poradila mi barvy a já jsem začala malovat. Měla jsem pocit, že ty portréty, ty obličeje, nejsou úplně tak, jak by měly být, ale věděla jsem, že někde ve mně to prostě je a já to musím dostat ven. S geometrií těch obličejů mi poradila ta kamarádka a pak mi poradil ještě malíř Suchopárek, který mi vše vysvětlil. Já jsem obrazy domalovala, někdy v lednu jsem je kamarádce ukazovala a řekla mi, že je to na výstavu. Poslala mě tehdy kavárny Cafe Rouge v Chomutově, kde se výstavy dělaly, ať se tam jdu zeptat, ale že to může trvat i dva roky, než se dostanu na řadu. Šla jsem tam někdy v polovině ledna a byl to skoro zázrak, protože pán, který kavárnu provozoval, se podíval do diáře a řekl mi, že mu náhodou vypadl jeden člověk a pokud chci, tak můžu mít v únoru první výstavu. Jmenovalo se to Andělská výstava, skoro všechny obrazy se prodaly a od té doby to jede. Neustále mám výstavy, většinou mi někdo možnost vystavovat nabídne. Maluji čím dál víc a už bez toho neumím žít.

Dále bylo během této cesty pro mě zásadní to, že jsem uvěřila v Boha. Říkala jsem si, že to asi není normální, když jsem v životě nikdy nemalovala a nikdo mě to neučil, aby ty obrazy samy o sobě byly čím dál tím lepší. Lidem se líbily, říkali mi, že z nich cítí světlo a pozitivní energii. Tehdy jsem si ale procházela nelehkými obdobími, kdy mně nebylo nejlépe, ale obrazy jsem vždy malovala pozitivní, nikdy jsem nemalovala nějaké deprese. V tu dobu jsem začala přemýšlet, proč se mi to stalo, vyprávěla jsem o tom řadě lidí, a nakonec jsem si řekla, že se půjdu zeptat faráře, jestli by mi vysvětlil, jak je to možné a co se mi to stalo. Také jsem se rozhodla, že se chci nechat pokřtít. Hrozně mi vadilo, že i když moji rodiče oba pokřtění jsou, tak já ne.

A oni Vás k víře nikdy nevedli? Nebrali Vás ani do kostela?

My jsme do kostela nikdy nechodili, ale když jsem o tom zpětně přemýšlela, když jsem se učila desatero a studovala jsem Bibli, tak jsem zjistila, že celá naše rodina podle křesťanských zákonů žila. Ale do kostela jsme nikdy nechodili, i když mě to tam hodně táhlo. I když jsem byla třeba na zájezdu, tak první místo, které jsem chtěla navštívit, byl kostel. Vždycky jsem tam cítila tu čistotu, i sama jsem měla pocit, že jsem se uvnitř kostela očistila, ale modlit jsem se neuměla.
Když jsem navštívila faráře a řekla mu, že se chci nechat pokřtít, vyslechl mě, něco mi k tomu řekl a já jsem začala chodit na náboženství. Chodila jsem rok ke katechetce v Jirkově a ptala jsem na spoustu otázek, na které mi odpovídala, dala mi Bibli, abych si ji prostudovala. Všechno, co jsem nechápala nebo co mě zajímalo, jsme si vysvětlovaly. Po roce jsem se tedy nechala pokřtít, vybrala jsem si jméno z knihy svatých Anděla Merici, protože mi byla nejbližší. Starala se o chudé děti a můj život je dětem zasvěcen, protože učím, takže jsem tam nacházela tu podobnost. Vždycky, když učím, tak mě zajímají i duše těch dětí a hodně si s nimi povídám. Vždycky potom u dětí objevím nějaká jejich trápení, něco s nimi řeším. Proto jsem si toto jméno vybrala. Biřmovat jsem se nechala jako Lucie, protože je to nositelka světla a já to světlo od té doby v sobě cítím a snažím se ho do obrazů dávat.

Myslíte si, že Vaše nová cesta mohla být i nějakou reakcí těla na tu bolest, která tomu všemu předcházela? Protože tělo určitě má nějaký svůj “detoxikační” proces, kterým se s bolestí vypořádává.

Určitě. Dokonce jsem tři roky zpátky studovala arteterapii, protože jsem si říkala, že to je další věc, ve které můžu malbu používat i s dětmi, takže jsem jezdila dva roky do Prahy, kde nás učili významní čeští profesoři i arteterapeuti a setkala jsem se tam s profesorem Karlovy univerzity. Byl to už starý pán, ale vyprávěla jsem mu svůj příběh, protože jsem stále hledala odpověď na to, co se mi to stalo a on mě tehdy odkázal na knihu německé psycholožky, která se zabývá příběhy lidí, kteří se potom, co prožili něco tragického nebo bolestného, stali slavnými – byli to například slavní hudební skladatelé – a řekl mi, že je možné, že skrz tu strašnou bolest se ve mně něco otevřelo a to je moje cesta, kterou mi Bůh dal a kterou už jsem měla dávno jít, jen jsem to stále nechápala, a tak jsem to pořádně dostala skrz tu bolest.

Že ta bolest byla taková poslední facka?

Jako by říkal “Tak pojď! Už ti to říkám jak dlouho, že máš být umělkyně!”. Tu knížku jsem si tedy bohužel nemohla přečíst, protože vyšla jen v němčině a já německy neumím.

Když jsem prohlížela Vaše webové stránky, tak jsem narazila na Vaše motto “Tvou životní povinností je zachránit svůj sen.”, což o sobě hodně vypovídá, ale zajímavý je především autor citátu, expresionistický malíř Amedeo Modigliani, který v pubertě prodělal vážný břišní tyfus, kdy mezi horečkami a bolestí dospěl do podobného osvícení a řekl své matce, že si přeje stát se malířem. Předpokládám, že výběr motta nebyl náhodný…

Ne, to nebyl.

A ovlivnil Amedeo Modigliani i Vaší vlastní tvorbu.

Ano. Modigliani se mi hrozně líbí, dokonce jsem dělala repliky jeho maleb. Je mi blízký tou barevností a podobností tvorby, protože on také maluje portréty, které já dělám ze všeho nejradši. Jeho životopis jsem znala a ten citát mě opravdu oslovil, protože pro mě to je životní poslání. Jedna profesorka na výtvarné fakultě mi řekla , že mé obrazy jí připomínají německý expresionismus, takže podobnost trochu ano. Já prostě vím, že mám malovat. Musím malovat. V obýváku mám plátno a ať jsem jakkoliv unavená, přijdu z práce, stoupnu si k plátnu a najednou zjistím, že maluji třeba pět hodin. Já tím i relaxuji, nabíjí mě to. Musím říct, že mi to změnilo celý život. Rozvedla jsem se, protože můj muž byl alkoholik a už to nešlo a v podstatě jsem svůj život začínala od začátku. Vůbec nic jsem neměla, jenom byt a matraci, kam jsem odešla jen s igelitkami, stojanem a plátny a v podstatě na všechno, co dneska mám, jsem si vydělala znovu a sama. To, co mě drželo, byly ty moje obrazy a moje malba. Všechno ostatní mi bylo jedno, protože jsem věděla, že to je moje poslání a moje cesta, ať se mi někdo směje nebo ne.

A čelila jste někdy situaci, kdy Vás lidé prostě nechápali? Jak na to například reagovaly Vaše děti?

Mé děti to moc nechápou. Říkají „No jo, ty naše bláznivá maminko, ty naše malířko.” Sice mi třeba přijedou na vernisáž, ale protože jeden syn je voják a druhý je manažer, tak oba žijí v úplně jiném světě než já. I když ten starší se teď věnuje psychoterapii, takže mě začal lépe vnímat Ale k malbě ani jeden neinklinuje. Akceptují mě, ale myslí si o mě, že jsem bláznivá umělkyně a moc mi v tomhle nerozumí. Neříkám ale, že by byli nějak proti.

Vy bydlíte v Chomutově, což není k Teplé úplně nejblíže. Jak jste se poprvé dostala do kláštera?

Po operaci páteře jsem do půl roku musela jet do lázní a moje sestřenice z Loun mi doporučila Mariánské Lázně, protože je tam krásně a pravidelně tam jezdí do hotelu Royal, kde mě odkázala na Evu Pokornou, která tam provozuje kavárnu a se kterou jsem se skamarádila. Poté jsem se další roky do Lázní vracela a Evě jsem v kavárně v létě pomáhala, protože jsem měla prázdniny. Tam jsem se seznámila s profesorem Tomášem Kostou, který pro mě byl klíčovou osobou v mém životě. Jednou jsem takhle přijela za Evičkou do hotelu, seděla jsem v její kavárně a viděla, jak v kavárně sedí starý distingovaný, krásně oblečený pán kouřící dýmku a bavil nějakou společnost. Všichni se hrozně smáli a já sama nebyla v úplně dobrém rozpoložení, protože jsem byla zrovna po tom rozchodu, a když všichni odešli, tak mě pán pozval ke stolu, protože tam prý sedím taková smutná a já přikývla, protože mě zajímalo, čemu se tak smáli. Řekl mi: „ Holčičko, pojďte si ke mně sednout, vy tam sedíte taková smutná.“ Pan Kosta mi začal vyprávět o svém životě, že je mu 86 let, že žije v Německu, ve Frankfurtu nad Mohanem, že je původem Žid a že přežil Terezín i Osvětim. Byl to asi šestihodinový hovor, během kterého jsem na něj koukala s očima dokořán. Byl to úžasný člověk, který mě naprosto uchvátil popisováním svého života. Vyprávěl mi, že pochází z bohaté židovské pražské rodiny, jako šestnáctiletý chlapec byl s matkou a bratrem odsunut do Terezína, odkud se potom dostal do Osvětimi. Přežil dvakrát pochod smrti, tyfus. V cizině se vypracoval na ředitele nakladatelství Bund Verlag ,byl vydavatelem exilové literatury. Žil v Kolíně nad Rýnem a později ve Frankfurtu nad Mohanem, se svou ženou a dvěma dětmi. Po revoluci znovu začal navštěvovat svou milovanou Prahu. Stal se poradcem prezidenta Havla, zasloužil se o podepsání Smlouvy o česko-německých vztazích. Byl poradcem premiéra Špidly a Paroubka, v době, kdy jsme se poznali, i přes svůj pokročilý věk, ještě poradcem ministra zahraničí Zaorálka. Poslouchala jsem jeho vyprávění a měla spoustu otázek. Přišlo mi divné a také jsem se ho na to ptala, jak je možné, že může žít v Německu, když mu Němci tolik ublížili a nechápala jsem to. Vysvětlil mi, že v Německu může žít, protože je důležité všechny křivdy v životě odpustit a je důležité žít budoucností a ne se vracet do minulosti. Řekl mi doslova: „Holčičko, moje message je, že kdo si nezpracuje minulost, ten nemá budoucnost.“

Pro mě bylo přátelství s Tomášem naprosto zásadní, protože to byl strašně vzdělaný a zkušený člověk. A přitom tak skromný, pozitivní a byla s ním velká legrace. Měl spoustu vyznamenání, ale tím se nikdy nechlubil. On mi říkával holčičko nebo paní ředitelko – protože mám prý takovou vyřídilku, že se tou ředitelkou stejně jednou stanu – a já mu říkala pane profesore nebo pane ministře, takhle jsme se mezi sebou špičkovali a pořád se spolu smáli. Říkal mi, že jsem jeho poslední láska, samozřejmě platonická, protože už mu bylo skoro 90 let a já k němu vzhlížela, protože byl úžasný. Všichni , kdo ho znali, ho měli rádi.
Vyprávěl mi, když jsem se ho ptala, jak přežil v koncentračním táboře, že nejdůležitější je mít okolo sebe přátele. Říkal: „Život mě poučil, že nemít okolo sebe přátele je špatné“. Protože bez přátel nejsi nic. Lidé, kteří v táborech přátele neměli, umřeli mezi prvními, protože se neměli na koho obrátit a nikdo jim nepomohl. On se do koncentráku dostal jako mladý kluk, měli tam takovou partu. Jednou prý do Osvětimi přišel nějaký náborový člověk, který sháněl lidi na práci do svojí továrny a chtěl elektrikáře. Kluci se domluvili a zvedli ruku, že jsou elektrikáři. Ti jeho kamarádi sice byli, jenže on ne, ale věděl, že je to buď, anebo. Buď půjde, anebo skončí v plynu. Odjeli tedy do té továrny a hned první den samozřejmě jeho zaměstnavatel zjistil, že není elektrikář, protože tomu nerozuměl. Ale řekl mu to na rovinu, že to neumí, ale že se to naučí, protože nechce zemřít. Poznal, že i mezi Němci byli dobří lidé, protože ten člověk ho tam nechal pracovat. Také vyprávěl, jak mu ta parta, jeho kamarádi, několikrát zachránili život nebo on zachránil život jim. Dávali si jídlo, starali se o sebe. A z těchto jeho myšlenek já žiju. Navíc kvůli rakovině přišel o jednu ledvinu, takže každý rok jezdil Frankfurtu na měsíc do Mariánek a takhle jsme se stali přáteli. Často jsem ho vozila na výlety po okolí Mariánských lázní, protože už to byl starý pán. Učil mě německá slovíčka a slovní hříčky a stále jsme se smáli. Nejvíce z těch míst miloval klášter v Teplé a obchod Kouzlo přírody v areálu kláštera, ten medový krámeček, kde je dokonce jeho obraz, protože Jituška, majitelka krámku, ho měla moc ráda. Byl to strašně veselý člověk, všude ho bylo plno. Byl nezapomenutelný svou vysokou štíhlou postavou a dýmkou. Byla s ním velká legrace, až jsme se málem válely smíchy, když něco řekl. Měl hrozně rád život a já na něm obdivovala, že to všechno strašné, co ho v životě potkalo, ho nijak nepoznamenalo. Ano, měl to v sobě, ale nerad o tom mluvil, nechtěl o tom mluvit a žil budoucností. Byl můj anděl, který mi ukázal, jak je život krásný i přes všechny strasti, které člověk prožije. Vždycky, když je mi nejhůř, tak si na něj vzpomenu, proto jsem chtěla, aby byl tady na výstavě i jeho portrét, protože vím, že on si to zaslouží. On sem patří.

Takže na ta slova, která Vám říkával, myslíte často?

Ano. Dokonce mám v jednom sešitě ty jeho perly a myšlenky vypsané a vždycky mi to v životě pomohlo. I jeho kniha, životopis s názvem KOSTA – Rozhovor přes dvě generace, která byla sepsána Vladimírem Mlynářem ml.

Od spousty příchozích návštěvníků nebo poutníků víme, že na ně tepelský klášter působí neskutečně pokojně a to i přesto, co všechno ten objekt viděl a zažil. Genius loci je opravdu silný. Vnímáte to také tak?

Ano. My jsme tu dokonce byli i tehdy, když se to opravovalo a panu Kostovi se hrozně líbily staré kameny, co se vykopaly. Brali jsme je do rukou a říkali jsme, že z nich jde úplně cítit historie. A i přesto, že to tu bylo tenkrát rozkopané, tak tu byl takový klid. Bylo tu hrozně příjemné fluidum. Rád se sem vracel, a to jezdil až z Frankfurtu nad Mohanem. Vždycky si koupil u Jitušky několik lahví medu a sušené houby. Dal si kávičku a pokouřil z dýmky.

Ještě bych se ráda vrátila k Vašemu povolání. Vy jste zmínila, že se s dětmi ráda bavíte do hloubky, protože Vás zajímá jejich duše. Vnímáte na těch menších dětech, tedy první stupeň, že jsou ještě čisté a nezkažené?

Ano. Proto mě to baví, protože ty děti jsou opravdu tabula rasa. Teď učím v první třídě a to je tak úžasný! Tam vám přijdou naprosto čistý dušičky, nezkažený, které neumí ještě číst a psát a ty děti říkají naprostou pravdu. Ony poznají, i když se já necítím úplně dobře. Přijdu do třídy a ony mi řeknou “Paní učitelko, Vám je špatně? Vy jste taková smutná.” Anebo je krásný, že mi pořád malují obrázky a všude mě malují s úsměvem a v červených šatech, což je pozitivní. Podle arteterapie vím, že mě mají rády a že do školy chodí rády.

Které takové vnější vlivy podle Vás tu dětskou duší likvidují úplně nejvíc?

Z mých zkušeností je to rodina, prostředí, kde vyrůstají. Na prvním místě. Já učím v Jirkově, kde je spousta sociálně slabých rodin, spousta romských rodin, takže s tím mám velké zkušenosti. Já beru všechny děti stejně. Ale vidím to a kolikrát je mi strašně líto dítěte, protože například teď mám v 1. třídě naprosto skvělého romského chlapečka, citlivého, kterému to zpočátku moc nešlo. Nešlo mu číst, nešlo mu psát. A já děti vždycky chválím, říkám jim “No ty jsi ale šikulka, tobě se to povedlo!” A jemu bylo líto, že jiným dětem říkám, že jsou šikulky a on třeba dostal trojku. Tak se tak sám snažil, že chodí a říká “Paní učitelko, jsem šikulka?” A zlepšuje se, protože je snaživý. A já mám z toho radost. Smutné je, že kdyby to dítě bylo vedené doma, tak z něho něco bude, půjde i studovat. Teď, když mi při psaní řekl “Paní učitelko, my nemáme vůbec žádný peníze a včera nám odpojili elektřinu, takže se budeme stěhovat do azyláku.” A co já s tím zmůžu? Já se mu můžu věnovat akorát dítěti ve škole a to je smutné. Vím, že se jakkoliv bude snažit, když nemá podpůrné prostředí, ,tak jeho snaha většinou nepomůže.

Stává se někdy, že by třeba ty děti nějak ovlivnily Vaši tvorbu?

To spíš ovlivňuji já je. Teď jsem skončila v 5. třídě. Děti jsem měla pět let a vím, že jsem je naučila krásně malovat. Nemám ráda – a to se ve školách děje – že učitelka dá dětem šablonu a řekne “Obkreslete tento strom, namalujte na něm jablka, dole bude tráva.” Pak to vlepí na nástěnku a všechny obrázky jsou stejný. Tohle já vůbec nedělám, nechávám je volně tvořit a jenom je motivuji. A dělala jsem s nimi i dvouletý projekt, vytvářela jsem s nimi metodické listy zaměřené na výtvarku, které byly vydané jako metodické listy pro pomoc učitelkám výtvarné výchovy. Tam jsme zkoušeli a používali různé techniky malby. Vždycky jsem jim například řekla, že dneska budeme dělat moře, budeme používat sůl a anilinové barvy, na videu jsem jim moře pustila, aby si představily vlny, pustila jsem jim hudbu moře a nechala jsem je pracovat samostatně. Děti se naučily vnímat, naučily se procítit tu malbu a na konci páté třídy, jsem viděla, že se děti naučily malovat a že se barev nebojí.
Chybou je, že spousta dětí se dnes bojí malovat, protože učitelky je nutí malovat podle šablon, a naprosto jim zkazí jejich cítění, to „výtvarno“. Tím, že je nechávám volně tvořit, pouze jim dám nějaký nápad, je, alespoň myslím, do dalšího života učím cítit a vnímat.

S tím musím souhlasit. Já jako malá ráda kreslila i malovala, ale tohle nadšení ve mě základní škola statečně udolala a vracím se k tomu všemu až zpětně v dospělosti.

Přesně. A i talentované děti tohle umlátí. A ještě jim za to dávají pětky. Pětky za výtvarnou výchovu? V životě bych tohle neudělala.! Dítě má malovat tak, jak to cítí. A když neudělá dokonalou hlavu, no tak nebude dokonalá, to je právě to krásný.

Napadlo Vás někdy se s kolegyněmi sejít a zkusit jim nějak osvětlit tu situaci?

Máme ty vytvořené metodické listy. Výborná pomůcka do hodin. Práce dětí jsou tam nafocené i s postupy a motivací.

To musí být potom složité, když v 5. třídě odevzdáváte děti do úplně jiných rukou. Děti, které jste si vypiplala.

A co je nádherné? – Dělám s dětmi, už od té doby, co jsem začala malovat – je to, že když jsem začala malovat ty anděly, tak jsem si tak jednou řekla, že tihle malí prckové jsou takové čisté dušičky, tak je namotivuji, aby namalovali svého anděla. Tři moje třídy prvňáků už to dělaly. A před měsícem jsem s tím začala u mých současných prvňáků. Dala jsem jim vybrat barvu, řekla jsem jim, že andělé existují, že nás chrání a ať zavřou oči a každý ať si představí svého anděla, který ho ochraňuje. Kdybyste viděla ty obrázky a to co mi vyprávěli… To je taková nádhera! To je taková síla! Všechno to jsou bledě modré a žluté barvy a opravdu to má své kouzlo. A každý ten anděl je jiný, ty děti to opravdu procítí. Čistá dětská duše = čistá malba.

Na začátku rozhovoru jste říkala, že jste procházela nelehkým obdobím, když jste se propracovávala k té cestě stát se malířkou, ale Vaše malby jsou neskutečně pozitivní a hrají veselými barvami. Velmi jste mi tímto připomněla mého oblíbeného malíře Vincenta van Gogha. To byl člověk, který žil život v jednom neskutečném utrpení, na základě kterého jeho život také předčasně skončil, ale kdybyste neznala jeho životopis, tak na jeho malbách to nepoznáte.

Je to o duši.

Ano, je to o duši. Podle mého je to největší kouzlo použít prožité utrpení k vytvoření něčeho krásného, tudíž jste mi tímto připomněla Vincenta van Gogha.

Já si myslím, čímž se nijak nechci zkrášlovat, že mám opravdu čistou duši. Že jsem pořád takové velké dítě. A kolikrát jsem na to i doplatila, protože nemám ráda faleš a říkám všechno na rovinu. Častokrát se mi stalo, že jsem doplatila na kamarádku nebo mě někdo hluboce zranil. Často jsem někomu věřila, a protože já jsem čistá, tak předpokládám, že i ten druhý je čistý. Ale život mě poučil, že to tak není.. Jsem ráda, že mě to nezlomilo. A další mé životní krédo je“ Co tě nezabije, to tě posílí.

A já jsem ráda, že mám čistou duši, protože kdybych byla zkažená, tak to bude zase vidět v těch mých obrazech.

A já se očistila, jak píšu na začátku, odpustila a zpracovala svou minulost, abych mohla žít budoucnost. A tímto děkuji všem hodným lidem, kteří mě na mé cestě ovlivnili.

Děkuji i vám za poskytnutí krásných prostorů pro mé obrazy a za vyslechnutí mého příběhu.

Paní Kaššáková, já Vám moc děkuji za rozhovor a za seznámení s Vaším životním příběhem a Vaší tvorbou.

Eliška Radová

4. 4. 2022

A zde je pár ukázek z právě probíhající výstavy :-)