Člověk by si měl vážit sebe samého a pak je schopen vážit si toho druhého

Rozhovor na téma COVID-19 s převorem tepelského kláštera Augustinem Janem Kováčikem, O.Praem.

COVID-19 byl na území ČR potvrzen 1. března 2020, první nouzový stav byl vyhlášen 12. března 2020 a pak už to s námi bylo jako na horské dráze. Jak jste koronavirus zpočátku vnímal Vy osobně?

Tak nějak to na mě dolehlo, protože to byla úplně nová zkušenost. Ani ve snu by se mi nezdálo, že ona u nás budou taková opatření, že člověk bude chodit s rouškou na obličeji. 

V podstatě to byla velká neznámá. Vůbec jsem nevěděl, jak to bude a řekl bych, že na mě nepadl strach, ale bázeň a takové očekávání. Co se bude dít a jak to bude dál, jak se to bude vyvíjet. Takže když to březnových dnech propuklo, bylo to jaro plné nejistoty a otazníků. Vlastně i takových zmatků, jak jste sama říkala. Vůbec nikdo nevěděl, oč jde a jak to působí. Takže, to byla moje první reakce na covid.

Taková ta vystrašená, kterou jsme prošli, řekla bych, úplně všichni.

Ano, taková ta nejistota a strach. Já jsem ale rád, že mám dar víry. Já věřím a mám tu zkušenost, nejen proto, že jsem kněz a že je to moje povolání. To mi dávalo takový ten vnitřní klid a naději, že všechno zlé jednou pomine a Bůh je schopen i tohle špatné proměnit. Ten lidský strach i nejistota ve mně byly, ale nebylo to nikdy zoufalství nebo takové bláznění víc než je zdrávo. Byl tam respekt před neznámým, z toho, co nám přinese a jak to bude.

Takže mít před tím respekt, ale nepropadnout tomu?

Ano. Samozřejmě, aby to člověk nepodceňoval. Já sám jsem od začátku tuto situaci nezlehčoval, protože to bylo něco úplně nového, s čím se lidstvo nesetkalo. Ale příliš jsem se neděsil. Je to v rukou Božích a on se nám tím v podstatě snaží něco sdělit, protože se chováme bohorovně a vytratila se úcta člověka k člověku. Člověk se poměřuje podle toho, kolik má, a ne podle toho, co má v srdci, jakým je člověkem. Tyhle hodnoty, které jsou pro lidstvo důležité, se vytratily a já si myslím, že tohle nám může pomoct. Že člověk tak nějak padne na dno a je v obtížích, takže ty pravé hodnoty, které v životě jsou, se navrátí. A na tom bychom měli stavět.

Sám jste covid prodělal. Jaký to byl pro vás zážitek?

Já jsem byl ještě v loňském roce v polovině září v karanténě. Přes léto bylo rozvolnění, celkem jsme se snažili vrátit do normálu, a když byla 12. září Diecézní pouť, tak mi večer předtím volal plzeňský biskup Tomáš Holub, že je pozitivní a musím do karantény. To bylo 11. září, to si pamatuji. Volal mi v pátek večer, že měl jednání s nějakým člověkem, který ho za dva dny kontaktoval, že je pozitivní. Šel tedy na testy a potvrdilo se to i u něj. To bylo takové překvapení, protože jsem byl v Plzni na jednání, pobyl jsem s ním asi tři hodiny, ale nikdo z nás dvanácti kněží, co jsme tam byli, to naštěstí nedostal. Pro mě ta karanténa byla ale takovým požehnaným časem, protože jsem se izoloval. Žiji ve velkém klášteře, kde nás tehdy bylo šest a každý má svůj pokoj – svou celu. Jsou tu prostorné chodby, velké prostory, takže jsme se ani nepotkávali a já se snažil sám po večerech chodit do přírody. Bylo to pro mě takové příjemné, protože bylo hezké počasí, takové pozdní léto, takže to na mě nedoléhalo. Neměl jsem potíže, nebylo mi špatně a v podstatě ani tady u nás to nebylo tak dramatické jak dnes.

No ale potom mě to potkalo hned po Vánocích. Vánoční období je dost náročné, je hodně bohoslužeb, i když to bylo v tom „covidovém“ velice omezeném režimu. Člověk má práci ještě navíc, protože hlídá, aby splnil všechny hygienické a bezpečnostní podmínky. A vánoční čas tím byl poznamenaný, nebyla tam taková intenzivní radost, ten strach visel lidem nad hlavami. A hlavně starší věřící mají obavy, což plně chápu. V kontaktu jsme byli telefonicky, neměli odvahu se individuálně setkat a už vůbec ne navštívit bohoslužby. 

Hned po Novém roce mě to ale dohnalo. První onemocněl spolubratr páter Ludolf. Já jsem mu pomáhal, připravoval ho do nemocnice, balil mu věci. No, a ještě v neděli, 3. ledna, jsem byl na testech, protože během Vánoc byla možnost navštívit nemocné v domovech důchodců, tak jsem jezdil do Mariánských Lázní do domova pro seniory. Vždycky jsem prošel testem, ještě v tu neděli jsem byl testován a byl jsem negativní a opravdu jsem se cítil dobře, žádné příznaky, nic. V pondělí večer už jsem dostal zimnici a velké horečky. Devět dní jsem měl osmatřicítky až čtyřicítky, to bylo úmorné a nepříjemné, nešlo to srazit. Díkybohu jsem neměl žádné jiné potíže – bolesti kloubů, hlavy nebo nevolnost. Nakonec jsem dostal zápal plic, chytilo to pravou plíci, ale ustál jsem to. Nemusel jsem být hospitalizován, byl jsem doma, ale vyřadilo mě to skoro na dva měsíce z činnosti, a pak následovala rekonvalescence. Dostal jsem se z toho poměrně rychle, ale pronásledovala mě hrozná slabost, únava, fyzická i psychická, člověk se nedokáže zkraje soustředit na žádnou práci. Ale teď už si myslím, že jsem ve formě, i když mi paní doktorka říkala, ať počítám s tím, že v úplně dobré kondici budu až tak začátkem léta, protože jsem astmatik.

Když se podíváte na své okolí, na lidi, se kterými jste v kontaktu, troufnete si posoudit, jaký má na ně pandemie a s ní spojená opatření dopad?

Já bych řekl, že to je tragédie celosvětová. Ten dopad bude hrozný, jak ekonomický, tak sociální. A mě velmi mrzí taková ta nezodpovědnost a laxní přístup mnoha lidí. Obcházení, zlehčování, zesměšňování. Opravdu jsem z toho smutný, jednak kvůli těm slabým lidem, a protože to fakt není maličkost. Myslím si, že je ubohé, když člověk zlehčuje strach a obavy, protože jsou oprávněné, když má někdo svůj věk nebo trpí nějakým chronickým onemocněním. Já kvůli covidu přišel o dva členy rodiny. Jeden strýc měl pětasedmdesát, byl ale zdravý. Druhý už měl požehnaný věk osmdesát sedm. Pak mi odešel kamarád, ten byl o dva roky starší, ale byl kvůli autonehodě posledních pětadvacet let ležák a ten mi říkal: „Jakmile to dostanu, tak to je konečná.“ A opravdu, já jsem s ním mluvil den před smrtí. Setkávám se i s lidmi, co to nezvládnou, odcházejí na věčnost. Ale jak říkám, snažím se být s lidmi z mého okruhu v kontaktu, s těmi, kteří navštěvují bohoslužby nebo je já navštěvuji doma, ale tohle setkávání už jsme také omezili jen na telefon. Samozřejmě, když mi zavolají a přejí si, abych je navštívil, tak se snažím dezinfikovat, používám respirátor, dodržuji patřičnou vzdálenost a omezuji čas návštěvy, abych je neohrozil.

Vy pocházíte ze Slovenska. Myslíte si, že se pohled Čechů a Slováků na současné dění nějak markantně liší? Ptám se především z toho důvodu, že na Slovensku je procentuálně větší počet věřících než u nás.

Já myslím, že ne. Chaos je jak tady, tak tam. I tam jsou lidé, co to zlehčují, nerespektují ta nařízení a vůbec neberou ohled na ostatní lidi, na chudáky zdravotníky, kteří už melou z posledního. A víra je jedna věc, pandemie je věc druhá. Ale zase člověk věřící by měl zodpovědně přistupovat k životu. Ovšem záleží na tom, zdali je člověk pouze matrikový křesťan a nežije z víry, nebo je to křesťan, který žije z víry. 

Myslíte si, že věřící člověk pohlíží na pandemii jinak než zatvrzelý ateista? Pokud ano, jak?

Určitě ano. Co se bavím s lidmi, takže to není jen můj pohled nebo moje osobní zkušenost, ale i zkušenost lidí kolem, tak i přesto že na ně doléhá strach a obavy, jako na každého z nás, děkují za dar víry. Víra opravdu otvírá člověku obzory a dává smysl, protože láska k Bohu napomáhá tomu dobrému. Když se člověk snaží být Božím nejenom papírově, ale i v tom běžném každodenním životě, tak mu to dává úžasnou vnitřní sílu. Ale tady je potřeba, abychom byli pravdivými lidmi, abychom se neschovávali za Boha nebo za Krista, za víru, ale tu víru se snažili podle příkladu Krista Pána i žít. Jako jedna babička, skoro devadesátiletá, kterou navštěvuji jednou do měsíce, protože ona sama už se nikam nedostane. Ta říkala: „My věřící máme řešení. Tady nám pomůže jenom Bůh, tak semknout ruce a opravdu se obracet k němu, abychom jednali moudře.“ To neznamená, že když já jsem věřící, že to za mě Bůh udělá, ale v podstatě budu jednat moudře, rozvážně a dobře.

A právě tyhle zmatky, nařízení, která se ráno vyhlásí a večer už neplatí, člověku na klidu nepřidají. Je to chaos a zmatek, což situaci ještě zhoršuje a zároveň to nahrává těm, kteří současnou situaci zlehčují nebo si ji nechtějí připustit.

Podívejme se na to, co se okolo nás děje. Lidé procházejí změnami. V osobním životě, v životě profesním, ale někdo projde i změnou vlastního přesvědčení. Myslíte si, že je možné, že pandemie opět přivede některé lidi k tomu, ale hledali útěchu v Bohu? Nebo spíše naopak, že je to od víry odradí?

Někdo najde cestu a někoho to odradí. To opravdu záleží na individuálním přístupu každého člověka. O co člověku v životě jde? Pro nás má všechno smysl, protože máme cíl. Člověk věří, že jednou vejde tam, kam nás předešel Kristus. Toto úžasné tajemství slavíme o Velikonocích, Zmrtvýchvstání, takže Bůh nabízí skrze Ježíše plnost života. Nabízí sílu pro život poutníka. To jsme my. My jsme na cestě, my jsme poutníci a každá cesta má nějaký cíl, aby měla smysl. Člověk nejde jen tak, bezmyšlenkovitě. Když se jde projít, tak ví, že se jde projít, zvolí si trasu a má cíl, má to určitý smysl. A já si myslím, že i tady to může člověka posunout, ale někoho i vzdálit. To je opravdu individuální.

Takže je to jen na tom samotném člověku, co si zvolí.

Ano, je to volba. Protože všichni lidé jsou smrtí Krista Pána vykoupeni, mají stejnou šanci a ta spása, to přátelství s Bohem, to je moje ano. To je moje volba, jestli toužím po věčném životě, po plnosti života, který si, přiznám se, nedovedu představit. Apoštol Pavel o tom mluví brilantně, říká: „Oko nevidělo, ucho neslyšelo, do srdce lidského nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.“ Ale nejen slovy, ale skutky doopravdy. Takže taková ta opravdovost a pravdivost je v životě důležitá. Jak osobním, tak duchovním.

Během uplynulého roku jsem narazila na spoustu teorií o tom, proč mezi námi koronavirus vlastně je. Některé popisovaly biologickou zbraň, ale narazila jsem i na skupinu lidí, která je přesvědčená o tom, že COVID-19 je vlastně Boží trest. Myslíte si to také?

Bůh miluje nás, lidstvo, bezpodmínečně. Ne proto, že jsme dokonalí, ale proto, že jsme jeho. My věříme, že jsme všichni bez rozdílu Boží děti. A tam je to přijetí Ježíše jako Spasitele. Nevnímám to jako trest, protože zlo je ve světě přítomno. Je tu opravdu boj dobra a zla. Jakákoliv nemoc je utrpení a Ježíš sám řekl svým učedníkům, sice před dvěma tisíci lety, ale je to stále aktuální, že vládce tohoto světa je ten zlý, Diabolos, ten, který rozděluje. A to rozdělení vidíme v lidstvu celkově, ne jenom ekonomicky, ale v tom našem pohrdání. Chybí nám úcta člověka k člověku a to posvátno se ze života vytratilo a tím se vytratila i solidarita mezi lidmi, taková ta nezištnost. Je velmi důležité, aby se člověk snažil o dobro, ale je to velmi těžké. Vždycky, když se člověk o dobro snaží, tak zákonitě naráží. Naráží na zlobu, na lidskou malost, závist, hloupost a je velmi těžké to ustát. A v té síle Boží je člověk schopen se pozvednout, oklepat se a jít dál. Nevzdávat to. To je důležité, protože taková ta předsevzetí, to nadšení, zapálení pro dobrou věc, velmi rychle pomine, když přijdou obtíže. To je přirozené, proto člověk potřebuje pomoc shůry, neboť sám na to nestačí. Já dělám to, na co mám, co zmůžu, snažím se to dělat poctivě a věřím, že Bůh to tak nějak doplní, že mi dá tu sílu, vytrvalost a statečnost. 

Je tady přítomno zlo a zlu člověk nemůže odporovat násilím, ale musí se snažit o dobro. Lidé tohoto světa ale vnímají dobrotu jako projev slabosti. Jako slabosti, neschopnosti, protože život je opravdu tvrdý. 

Já jsem jednou poslouchal jednu imunoložku nebo viroložku, nemohu si vzpomenout na jméno, která už se viry zabývá léta. Ta říkala, že podle toho, jak se virus chová, je patrné, že do něj zasáhl člověk, že není čistě přírodního původu, ale že se člověk přičinil k tomu, aby se něco takového vyrobilo. Je tendencí mnoha lidí mít moc a vládnout. To je taková nezřízená touha v člověku a pak se nám to takhle vymstí. Víte, tohle je v podstatě problém zla, rovná se hříchu. Tady to zlo na nás konkrétně doléhá. Jednak ničí lidské životy, šíří strach a bídu, má to dopady, ale odnáší to ti nevinní. To je zrůdnost zla. Že člověk, který se snaží, dopadne nejhůř, protože není schopen se příliš bránit, nemá ty možnosti a prostředky. A tohle je o té solidaritě, o zájmu o toho druhého. Všechno je to na úctě. Člověk by si měl vážit sebe samého a pak je schopen vážit si toho druhého. Poslední desetiletí vidíme tu bezbřehost, která nám hrozně ubližuje. Taková ta bezohlednost typu „Je to jen moje věc!“ a to ego je v každém z nás velmi silné, proto musíme na sobě tvrdě pracovat. Abychom se formovali, ne deformovali. 

A já děkuji, že jsem věřící, že mám ty prameny a ty zdroje, ke kterým mě vede Kristus. Které mi dávají tu sílu, abych to nevzdával, i když to na mne někdy doléhá, ten smutek a únava. Ale pak se nadechnu a jdu dál. 

Ono se říká, že dobro to má v tomto směru komplikovanější. Dobro zbraně netasí, protože nemůže.

Protože nechce, to je pravda. Dobro opravdu nechce tasit zbraně. 

Když jste mluvil o té solidaritě, tak v tomhle směru pandemie ve svém počátku přinesla takový dar, protože Česká republika se potýkala s nedostatkem roušek a my jsme byli svědky takového sociálního fenoménu, kdy lidé nejen, že začali šít roušky pro sebe a své blízké, ale začali je naprosto nezištně šít i pro ostatní. Zde v Teplé je například spoustu švadlen, ještě z bývalé Jitony, které skutečně šily ty roušky i pro ostatní. Takže si myslím, že se na tom počátku ta dobrá lidská povaha ukázala.

Určitě. Kdyby nebylo zla, neříkám, že je to něco pozitivního, tak bychom ani nebyli schopni vnímat dobro. Tady to opravdu je a je to takový boj, který tu bude až do konce časů. Ale Ježíš sám řekl: „Nebojte se, já jsem přemohl svět.“ Ale ne zbraněmi, ale tou dobrotou a láskou. A láska není naivní. Ta dobře vidí tu realitu a má úžasnou sílu a chuť to změnit. Ale ne násilím, protože to plodí ještě větší násilí a zlo.

Vlastně přinášíte úplně jiný vhled. My už tak nějak známe a probereme se názory odborníků, ale vy s lidmi komunikujete na úplně jiné úrovni, kdy se k nim dostanete mnohem blíž. Nikoliv fyzicky, ale na té emoční rovině. Lidé k vám mají bezmeznou důvěru. Je tu něco, co by chtěl vzkázat těm, kteří se pod tlakem současné situace v republice ocitli ve stavu naprosté duševní bezmoci?

My jsme už před rokem ke vchodu do tepelského kláštera dali takové informace ohledně našeho duchovního života – v rámci možností fungujeme – a je tam na mě i kontakt, kdyby měl někdo měl zájem o rozhovor nebo věřící o svátosti a zatím, je to už rok, ani jeden telefonát. Skutečně ani jeden člověk se neozval. Je pravda, že když to propuklo, tak tu bylo mrtvo, v areálu nebyla ani noha, ale přes to léto to ožilo. V omezeném počtu mohly být i prohlídky, všechno se to trošku vracelo do normálu. Ale že by někdo na základě té nabídky zavolal? Nenašel se ani jeden člověk. Takže je to zvláštní. Já myslím, že už jsme přesyceni těmi nabídkami a člověk už ztrácí přehled, co je důležité.

Pociťujete, že ta víra v České republice a na Slovensku ještě pokulhává po období socialismu, kdy se to, když to řeknu hezky, „nenosilo“, aby byl člověk věřící?

Já jsem ten režim zažil. Vystudoval jsem, už jsem osm let pracoval, a pak, ještě před devadesátým rokem jsem šel znovu studovat, a to na teologickou fakultu do Litoměřic, takže jsem si tím prošel a vnímám tu duchovní devastaci. Ta je strašná. Když jsem přišel ze Slovenska do Mariánských Lázní, tak jsem byl v šoku ze stavu té krajiny a zdejších obcí, i těch Mariánských Lázní. Já je předtím navštívil ještě se školou někdy v sedmdesátém pátém roce, když jsme byli na týdenní rekreaci ve Varech, Mariánských Lázních a ve Františkových Lázních, to byl takový lázeňský trojúhelník. A byl jsem i v Teplé. Stál jsem tady u zavřené brány a koukal jsem na ten nádherný chrám. Byl listopad, už docela šero a paní, co nás prováděla, taková babička, nás zastavila, abychom věděli, kde je druhá největší klášterní knihovna v Česku. A já jsem si říkal: „Kdoví, jestli se sem někdy dostanu.“ Lákalo mě to, já mám historii a památky rád. A dnes je to v podstatě můj domov. A myslím si, že ta duchovní devastace je opravdu mnohem horší. To je pak vidět i na té krajině a na mezilidských vztazích, protože ten strach je opravdu strašný. 

Já jsem vyrůstal v prostředí, kde devadesát procent lidí bylo věřících, kde bylo nenormální nevěřit. Ale musel jsem z takové té skleníkové víry vyrůst, abych obstál v životě. A když jsem přišel v 80. letech do Prahy, tak jsem pracoval v sadu lesů – já jsem původní profesí zahradník, specializace ovoce a zelenina a pracoval jsem u Lesů hl. m. Prahy v zahradnictví – a tam se na mě mí vrstevníci dívali velmi zvláštně, že jsem věřící. A jedna dívka, taková nesmělá, se kterou jsem měl službu, se mě zeptala, že slyšela, že jsem věřící a že jí to přijde divný, že mladí lidé v dnešní době ještě mohou věřit  v Boha. A tehdy řekla: „No, ty jsi z toho Slovenska, tam je to zaostalý.“ A já si myslím, že to moc zaostalé není, protože když jsem jsem přišel v těch devadesátých letech, tak jsem byl zděšen z toho, jak ty vesnice vypadají Stejně tak moje maminka, tetičky a příbuzní, co mě jezdily navštěvovat.

Dneska už jsme opravdu někde jinde. Udělalo se tady toho opravdu hodně, hodně se tady toho po té stránce materiální zlepšilo a zkrášlilo a lidé se snaží, já vidím tu touhu po těch duchovních hodnotách. Řekl bych, že ten národ hledá jistotu, hledá ten pevný bod, ale všude možně. A to, na čem vznikla ta naše kultura evropská i světová, tedy křesťanství, to odmítáme. Samozřejmě, jsou zde různé předsudky, které za ta léta člověk slýchával, hlavně tedy moje generace, vy a vaše generace už vyrůstala v úplně jiné době. A člověka to poznamená. Já vždycky říkám lidem, když někdo přijde a má zájem, že uvěřil a že by chtěl něco slyšet o víře, o Kristu, o Bohu – jsem za to tedy velmi vděčný – že se na mě nemohou upnout a nemohu být pro ně vzorem, protože já nejsem Spasitel, nejsem Kristus. Je potřeba se zadívat na Krista, protože i já jsem slabý člověk, byť se člověk o dobro snaží, ale mám své chyby, své slabosti a selhání, tak aby to tou vírou neotřáslo. Člověk nemůže stavět víru na člověku, ale na Kristu. Ten nám je blízký, my věříme, že byl pravým člověkem, nejenom Bohem. Takže to musí člověk uchopit za ten správný konec. 

Já vám mnohokrát děkuji za rozhovor.

Eliška Radová

22. března 2020