Velikonoce se odehrávaly hlavně v kostele

Rozhovor s opatem Kláštera premonstrátů Teplá Filipem Zdeňkem Lobkowiczem, O.Praem.

Pane opate, jak vzpomínáte na Velikonoce vašeho dětství?

Vždy jako na krásné svátky. Musím předeslat, že vlastně nejdůležitější Velikonoce v mém životě byly ty první, když mi bylo pár dní, protože tehdy jsem byl pokřtěný. To si samozřejmě nepamatuji, ale bylo to právě na Boží hod velikonoční.  Velikonoce jsem pak vnímal jako něco slavnostního. Býval slavnostní oběd a jako dítě jsem také dostával dárky, které údajně roznášel velikonoční zajíček... Nevím, kde se k tomu přišlo, není to samozřejmě křesťanský symbol. Vzpomínám si, že jsme vždy poslouchali papežské požehnání Urbi et orbi. Tehdy to samozřejmě naše televize nevysílala a my jsme ji ani neměli. Poslouchali jsme to přes vídeňský rozhlas. Papež uděloval požehnání městu Římu a celému světu. Tak, jako se to dělá dodnes, vždy v poledne na Hod Boží velikonoční, ale také o Vánocích.

Když jsem byl větší, tak jsme samozřejmě chodívali do kostela. Pamatuji si, jak mě jednou při uctívání Kříže museli zvednout, abych se k němu dostal. Z toho, co se v kostele četlo a co se tam dělo jsem neměl velký rozum, navíc tehdy to bylo ještě většinou latinsky. Ale vnímal jsem, že velikonoční obřady jsou něco jiného než obyčejná neděle a postupně jsem si začal uvědomovat, o co se o Velikonocích jedná.

Bavilo Vás to, jako malé dítě, v kostele? Velikonoční obřady jsou přece hodně dlouhé.

Ono to souvisí s tím, že jsem už od dětství byl ministrant, takže jsem se mohl aktivně zapojit. Různé průvody, třeba na Zelený čtvrtek průvod do Getsemanské zahrady, Boží hrob, nebo průvod vzkříšení a přitom jsem měl vždy nějaký úkol.

Od kolika let jste ministroval?

Začal jsem ve čtyřech letech. Ale velikonoční obřady jsem absolvoval až později.

Ještě k tomu zajíčkovi. Ten k vám asi chodil v pondělí…

Ne, v neděli, hned po oslavě vzkříšení. A to tam už bývala i barvená vajíčka a tak dále.

Takže v pondělí jste chodili s pomlázkou?

Ani tak moc ne, to si nevybavuji.

Velikonocům předchází postní doba. Jak jste ji doma drželi?

Jako dítěte se mě postní předpisy moc netýkaly. Samozřejmě jsme každý pátek nejedli maso, ale to bylo i během roku. Na Velký pátek se mluvilo spíš o újmě. Když jsem byl větší, tak jsme chodili do kostela na Křížovou cestu a někdy jsem udělal nějaký sebezápor. Dalo by se říci, že Velikonoce se odehrávaly hlavně v kostele. I ta postní doba.

Je březen a my se teď v postní době nacházíme. Jak jí prožíváte a v čem je pro Vás přínosná?

Postní dobu prožívám tady v klášteře společně s ostatními v rámci našeho řeholního společenství. Měli bychom si třeba odříci to, co nutně nepotřebujeme. To nemusí být maso, ale třeba to, co působí nějaké potěšení. Je dobré se vracet k Písmu svatému a uvědomit si, kde jsou kořeny křesťanského života a znovu je objevit. Postní doba je uvedena na Popeleční středu slovy „Čiňte pokání a věřte Evangeliu“ a také „Pamatuj člověče, že jsi prach a v prach se navrátíš.“

Velikonoce jsou docela dlouhé, dalo by se říci, že začínají už na Květnou  neděli? Nebo na Zelený čtvrtek?

Postní doba trvá od Popeleční středy do Velikonoc a poslední týden postní doby se nazývá Svatý týden, který začíná Květnou nedělí. Ale to je všechno postní doba. Potom přichází Velikonoční třídenní, které začíná na Zelený čtvrtek večer a hlavní dny jsou Velký pátek, Bílá sobota a neděle Hod Boží velikonoční.

Mohl byste ty jednotlivé dny popsat?

Začal bych ještě Květnou nedělí, kdy se průvodem s ratolestmi připomíná Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma. Ale zároveň se již čtou pašije, to znamená evangelium o umučení Krista.

Čtvrtek je den, si připomínáme poslední večeři Pána Ježíše s apoštoly a ustanovení Nejsvětější svátosti. Také je to ustanovení svátosti kněžství a za normálních podmínek v ten den dopoledne biskup slouží ve své katedrále bohoslužbu s kněžími své diecéze, kteří přitom obnovují své kněžské závazky. Také se při tom světí oleje, které se potom používají při udělování svátostí. Ve farnostech se pak koná večerní Mše svatá na památku Poslední večeře Páně. Zpívá se při ní chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ , kdy se rozezní zvony a varhany, které hned potom ale utichnou na znamení smutku, který následuje. Zpívá se pak bez varhan a na místo zvonu se u nás používají dřevěné klepačky nebo řehtačky. To je stará tradice, říká se tomu, že „zvony odletěly do Říma“. Místo zvonění zvonu, bývalo to třikrát denně - ráno, v poledne a večer, chlapci chodili po vesnici s řehtačkami.

Existuje také krásná tradice mytí nohou. Já jsem to nikdy neviděla na vlastní oči.

Původně to bylo vyhrazeno biskupům, opatům a vyšším hodnostářům. Já jsem mytí nohou moc nezažil, snad jen jednou. Ono nebývá dostatek mužů, mělo by jich být dvanáct, jako apoštolů. Jednou jsem byl na Zelený čtvrtek v Praze u sv. Víta a tam tehdy biskup Tomášek myl nohy starcům.

Jak to vypadalo? Bylo to doopravdy, nebo jen symbolické?

Tedy ne, že by je drbal (směje se), ale měl nějakou mísu, lavor. Nebyl jsem blízko, takže jsem to dost dobře neviděl.

Papež také myslím myje nohy.

V mnoha kostelích se to při Poslední večeři děje. Při této bohoslužbě si také připomínáme chvíli, kdy Ježíš po večeři odešel modlit se do Getsemantské zahrady. V kostele se tedy přenáší Svátost oltářní na jiné místo, kde se pak uchovává. Tomu místu se říká Getsemantská zahrada, je vyzdobeno květinami a svícemi. Zde se pak věřící modlí a připomínají si Kristovu smrtelnou úzkost před jeho umučením. Samotný oltář v kostele se pak odstrojí, aby byl na Velký pátek úplně obnažený.

Jak Velký pátek probíhá?

Nejideálnější začátek velkopáteční bohoslužby je v 15 hodin, protože to je chvíle Kristovy smrti na kříži. To ale není vždy technicky proveditelné, takže se to může posunout na pozdější dobu. V našich podmínkách míváme v 15 hodin pobožnost Křížové cesty. Ta bývá buď v parku, nebo v kostele, podle počasí. To ale není součást liturgie, to je pobožnost kající.  Prochází se 14 zastavení, která podle tradice popisují, jak Kristus šel v Jeruzalémě, poté co byl zatčen a odsouzen, až na  Golgotu. Liturgické obřady jsou tento den bez varhan a bez výrazného zpěvu, věřící přicházejí do kostela za naprostého ticha a kněz s přisluhujícími si na začátku lehnou před oltář. Chvíli setrvají v modlitbě a potom následují čtení za Starého a z Nového zákona a Evangelium, Pašije sv. Jana. On svatý Jan tehdy opravdu pod tím křížem stál a vydává svědectví o Kristově smrti, o probodení jeho srdce, ze kterého vytryskla krev a voda. Takto je to v Evangeliu popsané a to se předčítá. Po skončení Pašijí následují přímluvné modlitby. Pán Ježíš na kříži zemřel za všechny a proto jsou zde modlitby za všechny lidi. Za církev, za papeže, za biskupy, za kněze, za nemocné, za lidi na cestách, za politiky a státníky. Je tam také prosba za židy, kteří jsou předchůdci křesťanů, za lidi, kteří věří v Boha, ale neuznávají Krista, za nevěřící, za mír, a tak dále. Určité vyvrcholení těchto obřadů je, když se odhaluje kříž. Kněz při tom zpívá: „Hle kříž, na kterém umřel spasitel světa“ a lid odpovídá: „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste“. To se opakuje třikrát. Potom se kříž uctívá. Po skončení tohoto obřadu se z Getsemantské zahrady přinese Eucharistie a následuje svaté přijímání.

Co to znamená a jak probíhá uctívání kříže?

Jde se v průvodu ke kříži, který se drží před oltářem a lidé ho tam uctí pokleknutím, nebo třeba i políbením. Samozřejmě víme, že to není ten kříž původní, že je zhotoven tady u nás. Můžeme si to představit podobně, jako když má člověk obrázek někoho, koho má rád a s vděčností se na něj dívá. Po skončení obřadů následuje modlení u Božího hrobu. To je místo v kostele, kde je znázorněn ležící Kristus a bývá tam uložena Svátost oltářní.

Na Bílou sobotu se mají věřící modlit buď v kostele u Božího hrobu, nebo doma. Samozřejmě se ten den dělají i různé přípravy na velikonoční slavnost, takže je potřeba to nějak skloubit. Když začne noc, začínají také velikonoční obřady – Vigilie.  Podle předpisů a za normálních okolností to má být po západu slunce. Letos však zřejmě budou muset začít dříve a to kvůli epidemiologickým opatřením. Tento obřad trvá dlouho a začíná žehnáním ohně. Měl by být zapálen jiskrou z kamene, což má symbolizovat skutečnost, že Kristus vyšel z kamenného hrobu. Z tohoto ohně se pak zapaluje velikonoční svíce zvaná paškál, která se vnáší do ztemnělého kostela. Jáhen, který nese tuto svíci třikrát zpívá: „Světlo Kristovo“ a lidé třikrát odpovídají: „Sláva tobě, Pane“ a napalují si od paškálu svoje menší svíce. Pak se rozsvítí celý kostel, lidé povstanou a následuje velice starobylý chvalozpěv, latinsky zvaný Exultet, „Zajásejte již zástupy andělů v nebi“, kterým se velebí tato noc. Následuje sedm čtení ze Starého zákona, pak čtení z Nového zákona a nakonec Evangelium o vzkříšení Pána Ježíše Krista.

Velikonoce jsou svátky, kdy se mnohdy uděluje křest dospělých. Tak to bylo od začátku, protože křest je vlastně naše vzkříšení. Člověk, který byl v područí hříchu, je vzkříšen k životu s Kristem. Proto se v rámci těchto obřadů také žehná křestní voda a věřící obnovují svůj křestní slib. Nakonec následuje bohoslužba oběti se svatým přijímáním.

Mě se líbí ten okamžik, kdy začnou hrát varhany.

Ano, to je chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ Gloria, kdy jak se říká, „zvony přiletí z Říma“ a varhany začnou hrát naplno. Má to vyjadřovat radost ze vzkříšení.

V neděli jsou pak nedělní bohoslužby. Každá neděle je totiž oslavou vzkříšení. Ve Starém zákoně se slavila sobota, ale křesťané začali slavit den po sobotě jako den vzkříšení. Je zajímavé, jaké jsou v různých řečech různé názvy nedělí. V češtině je to neděle, den odpočinku. V románských řečech to vychází z latinského Dies Dominica, Den Páně. Germánské řeči to mají pohanské jako Den Slunce. Ale nejkrásnější vystižení mají Rusové jako „Voskresenie“ – vzkříšení. Proto křesťané slaví tento den a scházejí se k bohoslužbám. Každá neděle je připomínka Velikonoc.

Jak může člověk uvěřit tomu, že někdo mrtvý obživne? A jak si představujete Ježíše Krista po zmrtvýchvstání?

Je to tajemství. On byl skutečně mrtev. To nebyla zdánlivá smrt. Ale tady platí to, co je řečeno v úvodu Evangelia sv. Lukáše o Zvěstování Panně Marii, že u Boha není nic nemožného.  Uvědomujeme si tak jednu věc. Věřím v Boha, který stvořil nebe i zemi. On stvořil život, on je pánem života. Uvědomujeme si také, že smrt nebyla v Božím plánu, smrt nás provází vždycky bolestí. Ano, bylo řečeno, ploďte se a množte se, lidí by přibývalo. Ale kdyby lidstvo nezhřešilo – mám teď na mysli první hřích, tak by ten odchod nebyl brán jako bolestný. Bylo by to považováno za něco zcela přirozeného. Kristus přišel, aby nás vykoupil od hříchu. Aby všem dal naději, že život nemusí prohrát. Bůh Krista vzkřísil z mrtvých. Je to tajemství a není to lehké pochopit. S tím se potýkali už i apoštolové. Když svatý Pavel mluvil v Athénách o vzkříšení, tak oni se mu sice nevysmáli, ale dali mu jasně najevo: „To nás teď nezajímá, poslechneme si tě někdy jindy…“  To nikdy nebylo možné chápat. Je to základ víry. Už v den Letnic apoštolové šli a řekli: „Kristus, který byl ukřižován, vstal z mrtvých!“ A za to pak dávali i svůj život. I v dnešní době je možné tomu uvěřit a nějakým způsobem se k této víře připojit a doufat, že i my jednou z mrtvých vstaneme. Je to také součástí vyznání víry: „Věřím v těla vzkříšení a život věčný.“ Ovšem co to je to tělo? Když vstal Kristus z mrtvých, tak někteří mysleli, že vidí ducha. On jim řekl: “Nejsem duch, dejte mi jíst a pít.“ On měl tělo. Ale měl tělo oslavené, které nepodléhá fyzikálním zákonitostem. Když byla Máří Magdaléna u hrobu a s Kristem se tam setkala, myslela, že je to zahradník. Ona ho nepoznala, podobně jako učedníci, když šli do Emauz. To oslavené Kristovo tělo nemělo zřejmě stejnou podobu, jako jeho tělo před smrtí. Ale je to živé tělo, to je třeba si uvědomit. Když sv. Tomáš říká: „Dokud neuvidím, neuvěřím“, Ježíš mu řekl: „Pojď a sáhni si.“ A na to Tomáš odpověděl: „Pán můj a Bůh můj.“

Jak si představujete věčný život?

Tak to je také tajemství…. Jsou různá podobenství, třeba: „Hospodin vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, budou to šťavnatá jídla a výborná vína…“ Nějak v tomto smyslu je to u proroka Izaiáše. Člověk není stvořen ke smrti, ale k životu. Skrze Krista tedy člověk doufá ve věčný život, ale jak to všechno bude, to samozřejmě nevíme.

Vy jste byl ve víře vychováván. Pamatujete si na nějaký obrat, kdy jste se rozhodl pro už dospělou víru?

Já bych neřekl obrat, ale zamýšlel jsem se nad tím, tázal jsem se různých lidí, jak to vlastně je a mohu říci, že mě pomohly třeba i fyzikální zákony. Každý zákon musí někdo vymyslet. Kdo vymyslel: „Těleso ponořené do kapaliny…“ ? Ten Archimédes to jenom objevil. Přírodní zákonitosti mě přesvědčily, že to přece není jen tak náhodou. To se týká víry v Boha. Samozřejmě zde bylo i rozhodování se a přijetí Krista, to však přišlo téměř samo, dalo by se říci.

Když bych se ještě vrátila k tomu našemu popisu Velikonoc, my jsme si ještě nic neřekli o Velikonočním pondělí.

K tomu bych řekl, že liturgicky se velikonoce slaví celý týden až do další neděle. Říká se tomu Velikonoční oktáv. A první den tohoto oktávu je toto pondělí. V našich zemích je svátkem, nebo také dnem pracovního klidu a slaví se Kristovo vzkříšení. U nás je to spojeno s pomlázkou, ovšem to je zvyk, který zřejmě pochází z doby pohanské. A bohužel, někdy se to zneužívá a tu koledu pak dostávají koledníci místo vajíček v tekutém stavu, což může mít neblahé následky (směje se).

Jak to vypadá, letos budou ty Velikonoce, podobně jako vloni, takříkajíc na levačku. Lidé se zřejmě nebudou moct navštěvovat, žádná pomlázka nebude. A bude zřejmě omezen i počet lidí v kostele.

Ano, to je dáno současnými předpisy, kostel smí být zaplněn do 10% své kapacity.

Takže když lidé skoro nic nemohou, jak mají strávit Velikonoce? Máte nějaký návod?

Já myslím, že něco mohou. Mohou se modlit doma, mohou si přečíst úryvky z Písma svatého, mohou sledovat bohoslužby v televizi, nebo on-line z některých, především biskupských kostelů. A potom v neděli ve dvanáct hodin uděluje Papež požehnání.

Jak to bude tady v klášteře? Bude možnost sem přijít?

Ano, tady v našich podmínkách je kostel dost prostorný. 

Takže se to i letos dá hezky prožít?

Samozřejmě, za všech okolností! Právě hlavní myšlenka je: Kristus vstal z mrtvých a to je důvod naší naděje a radosti! Když si uvědomíme, jak trávili mnozí vězni tyto svátky ve vězeních, jak Vánoce, tak Velikonoce, vidíme, že nejpodstatnější není ten stůl s jídlem, ale skutečnost, kterou si právě o Velikonocích připomínáme.

Mockrát děkuji za rozhovor a povzbuzení.

Kamila Kozáková

22. března 2021