Premonstrát by nikdy neměl být sám II. část

Rozhovor s Pavlem Řehořem Urbanem, O.Praem nejen o výročí 900 let řádu premonstrátů

II. část


Jaké mají nebo mívaly české země postavení v rámci celého řádu? Je výjimečné?

Záleží na měřítku. Když bychom počítali království podle rozlohy nebo počtu obyvatel, tak tady toho vzniklo docela dost. Máme čtyři funkční opatství, dříve jich bylo i více. Je to opatství Strahov, Teplá, Želiv a Nová říše. Tato dodnes fungují. Jedno z těch zaniklých je třeba opatství milevské. To bylo opatstvím krátkou dobu, pak díky husitům zaniklo a do dnešní doby je toto bývalé opatství závislým domem na Strahovu. A takových míst je více, třeba Svatý kopeček nebo Louka, k Česko-slovenské cirkarii patří také klášter Jasov na Slovensku. Nemůžeme říci, že bychom byli raritou oproti Evropě, protože v německy mluvících zemích bylo těch klášterů historicky mnohem víc. Hodně jich bylo také ve Francii, kde zanikly kvůli Francouzské revoluci a byly také hodně v Belgii a jsou funkční dodnes. Největší expanze řádu u nás byla ve 12. století. To, že sem přišli premonstráti má svoji logiku i v tom, že Češi, aniž by si to uvědomovali, zastávali určitým způsobem významné místo, co se týká politiky. My na to dost často zapomínáme. Díky tomu jsme měli významné osoby, které když putovali Evropou se setkali se zde s něčím novým, tak to přinesli sem. A to je týká třeba i řádu premonstrátů. V dějinách řádu, podobně jako v evropské politice měli Češi významné místo. Dokonce v dobách úpadku řádu právě české kláštery bývaly reformátory. Tedy těmi, kteří obnovovali tu řádovou spiritualitu. V tomto smyslu hrálo velkou roli společenství kanonie Teplá, která v 16. a 17. století, ale i předtím v rámci nejen české provincie, ale i v oblasti brabantské a okolních německých oblastí. Nebo třeba v Polsku, což je zajímavý objev pana profesora Petra Kubína.


O jaký objev se jedná?

Mám na mysli klášter ve Zvěřinci u Krakova, kde se v jeho análech mluví o tom, že: „šlechtična z Čech přináší obnovu zdejšího společenství po vzoru premonstrátských kanovníků“. Mluví se zde o blahoslavené Vojslavě, sestře našeho bl. Hroznaty, která sem pod vlivem svého bratra přinesla premonstrátskou spiritualitu, a ta se pak šířila dál do celé polské oblasti. Následně zde dokonce působili tepelští opati jako vizitátoři, to znamená, že měli na starosti, aby se řád šířil a správně fungoval. To je zajímavá informace. My totiž často zapomínáme na tu skutečnost, že Češi nejsou malý ztracený stát, ale máme veliký potenciál ve všech lidech a během dějin Evropy, ale i světa jsme vždycky hráli nějakou roli. Na to se nesmí zapomínat, je třeba si to uvědomovat a nebát se do toho jít dál! (směje se)


A jak je to s těmi premonstrátskými kláštery ve světě? Nejvzdálenější od nás, nebo od Prémontré, je v Indii?

Premonstrátský řád je opravdu na celém světě. Snad kromě Japonska. Ale jsou i bratři v Austrálii. Indie je pro nás ale zvlášť zajímavá. Když došlo v roce 1945 a 46 k odsunu tepelských bratří z kláštera, odešli částečně do německého kláštera ve Speinshartu a část z nich pak pokračovala dál a v Obermenlingenu vytvořili komunitu tepelských bratří v exilu a tato komunita fungovala do cca 80. let a pak zanikla. Ale dříve, než zanikla, si tehdejší opat uvědomil, že je důležité i misijní poslání a vyslal tehdejší schopné bratry do Indie, kde vytvořili misijní stanici. Tam je to pak začalo rozrůstat a počítalo se s tím, že se pak někteří bratři vrátí zase zpět do Německa. Problém ale nastal v tom, že když přišli bratři z Indie do Německa, tak vůbec nebyli místními lidmi přijati a měli problémy. A tehdy se opat rozhodl, že se dá Indické komunitě úplnou samostatnost včetně práva zvolit si vlastního opata. Ten klášter je v Madhjapradéš a hlásí se hrdě k založení původem z Teplé. A z tohoto kláštera vzniklo už i další opatství. Je to velice živá komunita, která dnes už čítá přes sto bratří. Podobně to bylo v Maďarsku. Odtamtud za minulého režimu odešli bratři do Kanady, kde založili komunitu. Tam se jim ale moc nedařilo, takže v 70. letech založili společenství v Kalifornii v Orange a dnes je to jedno z největších středisek premonstrátů na světě. Teď si postavili nový klášter, ale doposud bydleli v buňkách, zakoupených jako vyřazené od armády.


Jak vidíte budoucnost Tepelského kláštera? Přijdou noví bratři?

Určitě…(směje se). Opravdu, oni vždycky přišli. Za 25 let, co jsem v klášteře, vždycky bratři přicházeli. Vždy byli nadšenci, ale ne všichni vydrželi. Když si vzpomeneme na sv. Norberta, on hlavně putoval. Byl to potulný kazatel, kamkoliv přišel, tam přinášel smíření a jeho způsob života vždy někoho nadchnul. A oni za ním šli. Jako Kristus, když chodil po Galilei. Někdo ho vyslechl a šel za ním. Protože mu řekl Pojď a on šel. A to samé je teď tady. My máme nevýhodu, že oproti Strahovu naše historické farnosti spadají do tohoto kraje. Tedy ne všechny, historicky klášter sahal až k Litoměřicím, nejenom statky, ale i farnosti. To je všechno přetrhané. My působíme v tomto západním cípu Čech, který je poznamenaný poválečným obdobím. Odsunem a pak přísunem nového obyvatelstva, a pak normalizačním bojem, který tady byl horší než ve vnitrozemí. Tady když člověk jde, tak lidé sice tady žijí, ale byli uzavřeni do sebe. Báli se okolí, protože nevěděli, kdo je estébák, kdo ne, atd… Je to docela těžké, ale přesto přese všechno vždy záleží na tom, jaké svědectví se vydá. Strahov díky tomu, že má kněze na Moravě, Na Kopečku, v Jižních Čechách, na Žatecku, atd… , dokonce i na Slovensku, jejich více, kdo může někoho oslovit. My jsme tady a tak také jde o to vydávat svědectví a když budeme vydávat svědectví a Bůh může skrze naši činnost druhé lidi přivézt. Je důležité si uvědomit, co nám říká Písmo: „Jeden rozsévá, druhý sklízí:“ . Já myslím, že my nejsme ani ve fázi rozsévání, spíš ve fázi, kdy musíme z toho pole vyklidit kameny a pořádně půdu zorat a mohla přinést úrodu (směje se). Jak říkám, do kláštera vždy někdo přišel a měl zájem, ale problém byl v tom, že ty jeho představy často byly buď trochu naivní, nebo povrchní. A když potom přijde o té reality, že je to opravdové dání-se Kristu a tomu společenství a darovat se plně církvi, tak je to najednou věc, kterou ne každý unese. Pár nadšenců ale je. Je to také otázka dětí. Budou–li děti, bude i dorost. Jestliže se teď lidi bojí, nebo si nechtějí ukrajovat ze svého krajíce a ty děti nechtějí, nebo to odkládají: „Ještě ne, ještě je čas, musíme si užít, nebo tedy maximálně to jedno“ a pak když to jedno přijde, do něho projektují svoje představy , že to, co oni nemohli dokázat tak to dítě to stoprocentně dokáže… A když najednou ten kluk nebo holka přijde s tím , že chce jít do klášter, nebo že chce být knězem, no tak: „V žádném případě!“. To je těžké. Když není podpora v rodinách a ve společnosti, jak to dítě může rozlišit, že ho Pán Bůh volá? Ať už je to do jakéhokoliv stavu, kněžského, řeholního, anebo také do manželství!


Tyto věci si ale každý dospělý člověk musí vybojovat sám, ne? Společnost je emancipovanější, děti tolik nehledí na to, co chtějí rodiče.

Ano, ta tendence tam je, ale pořád je velký vliv okolí. Třeba my tady máme ministranty, děláme pro ně nějaké aktivity, a někteří rodiče, jakmile začnou vnímat, že toho kluka to baví a že chce třeba Velikonoce prožít společně v té komunitě kluků, , tak se toho ti rodiče začnou bát a společný víkend jim zakážou. Nebo kluci chtějí přijít na Velikonoční vigilii, což by znamenalo, že přijdou v sobotu večer a ještě v neděli do kostela a to hned: „To už nějak přeháníš, ne?“ Samozřejmě, to dítě má časem možnost se vrátit, ale to nadšení se v něm často udusí a pak se těžko vrací. Tam se takto často děje dost zla, které jehož následky , toho strachu rodičů, že by byl najednou moc pobožnej a „co kdyby náhodou šel do toho kláštera nebo se z něho stal farář, to by bylo hrozný“ s tím se setkáváme, a je to neštěstí.


Já se zeptám teď provokativně. Jste šťastný, že jste kněz a premonstrát? Každý chce, aby jeho dítě bylo šťastné…

(směje se) Samozřejmě vnímám, že se v kněžství nebo v řádovém životě nějakým způsobem naplňuje to, k čemu mě Pán Bůh povolal. Nahlíženo střízlivě, ne všechno je ideální nebo dokonalé, ale mě má pořád norbertinská nebo řádová myšlenka stále co nabízet a jak jsme mluvili o celoživotním hledání Boha, tak to je i pro mě poslání a směrování. Takže ano! Nemůžu si stěžovat, že je Covid a že nemám co dělat, pořád mám co dělat!


Jak budou vypadat oslavy výročí, co se chystá? Protože jak vím, Vy to máte za Tepelský klášter na starost.

Řád se na to připravuje vlastně celosvětově. Myslím, že nejhezčí myšlenka, která byla dána a žel je v současné době upozaděna, je myšlenka prožití společenství. Ne přípravném celorepublikovém setkání se domluvilo, že každý klášter bude mít nějaké svoje datum oslavy a z každého klášter tam přijedou zástupci. Takže to budeme moct slavit společně. No myslím byla nejkrásnější myšlenka, která zazněla, a na to jsme se připravovali, ale současná situace ukazuje, že to moc ideální nebude. Oslavy začaly o první adventní neděli na Strahově s tím, že zde byly vystaveny i ostatky sv. Norberta, což je opravu mimořádné a už tehdy to bylo omezené, nemohli zde být všichni, jen někteří ze zástupců. Za nějakou dobu bychom měli jet k sestrám do Trnavy nebo do Jasova a hranice jsou zavřené... Zřejmě budeme muset hledat jinou cestu. U nás se chystá největší oslava kolem svátku bl. Hroznaty a uvidíme, jestli budou moct bratři přijet. Chystá se u nás v Teplé výstava a uvidíme, kdy a zda se bude vůbec moci prezentovat návštěvníkům. Strahov má připravenou výstavu o výzkumu ostatků svatého Norberta. Vyšel také přehled dějin premonstrátského řádu od řádového historika z rakouského kláštera ve Viltenu. Snažíme se to dostat do povědomí lidí kolem nás, ale možná nám situace nedovolí vyloženě veřejné slavení. Dalším mottem je, že se budeme scházet ke společné adoraci, kdy se budeme modlit za náš řád, a to je to duchovní spojení. Mělo by to být vždy každého 24. v měsíci. V rámci oslav vznikají ale i upomínkové předměty, aby byla propagace, ale to je spíš druhotné. Pěkná věc, kterou se podařilo zrealizovat, je malý sborník, který zpracovává téma řádového slibu. Byly osloveny různé osobnosti řádu, aby se zamyslily nad slibovou formulí a napsali k tomu zamyšlení. Protože příspěvky v tomto sborníku pochází z různých klášterů Česka a Slovenska, opět to vede k jednotě, protože tak máme možnost být v jednotlivých zamyšleních spojen s ostatními.


Připravuje se také nějaký program pro širší veřejnost?

Toto téma už bylo medializované, především v prosinci v Katolickém týdeníku, ale i v dalších médiích. Naše řádová provincie založila vlastní emailové stránky premonstrati2021.cz. Odkazy na tyto stránky mají všechny kanonie včetně té naší. Na těchto stránkách se dozvíte, co se bude dít, veškeré pozvánky atd… Také veškeré poutě jsou veřejné a otevřené pro všechny. Od Svatého otce jsme v tomto roce dostali jako řád privilegium, že se určité kostely stanou poutními. Takže lidé, kteří tam putují a účastní se Mše svaté, získávají plnomocné odpustky. Mohli bychom říci: „Milostivý rok řádu premonstrátů.“ Tady u nás je to nejblíž opatský kostel v Teplé a kostel v Mariánských Lázních. Je tu také možnost oslovit nevěřící, lépe řečeno širokou veřejnost. Ono se říká, že jsme nejateističtější stát, ale nedávno jsme se dozvěděli, že 43% obyvatel jsou pokřtění katolíci! Takže o tom ateismu nemůžeme moc mluvit.

Tak mohou fungovat výstavy, brožurky, systém přednášek nebo rozhovorů, které si organizují jednotlivé kanonie, spolubratři a pod…


Slyšela jsem o velké premonstrátské výstavě ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Bude se konat?

Měla se dělat, ale je to v současnosti nejisté, kvůli Covidu. Bude se realizovat výstava na téma přenesení ostatků sv. Norberta v 17. století. Od té doby jsou totiž uloženy tyto ostatky v Praze na Strahově. V současnosti se snad sto letech tyto ostatky otevřely a probíhá průzkum, jehož výsledky se budou právě na této výstavě prezentovat.


Proč tyto významné ostatky získaly právě Čechy?

Konexe! (směje se) Bylo to v období protestantismu, kdy dokonce hrozilo zneuctění ostatků svatého Norberta v Magdeburgu. V Evropě řádila třicetiletá válka a řádové kláštery usilovaly o to získat tyto ostatky. Což nebylo jednoduché, protože museli mít povolení císaře. Tehdejší strahovský opat Questenberk měl k císaři blízko a ten ho proto podpořil a přimluvil se u císaře německého a ten následně u panovníků té oblasti. Takže Questenberk dorazil k Magdeburgu s císařským vojskem, které bylo tehdy shodou okolností v té oblasti přítomno, a ostatky vyzvedl.


To snad ale neproběhlo krvavě…?

Nebylo to dobytí, to ne, ale byl tam ten doprovod…, bylo to na základě listiny. Ale můžeme v tom vidět třeba i Boží vůli. Fakt je, že Strahov ještě tehdy nebyl tolik významný. On byl za husitů poničen a v pohusitském období za Jiřího z Poděbrad skomíral. Na konci 16. století byl znovu obnoven z kláštera v Teplé. Tím obnovitelem byl náš tepelský bratr Jan Lohel, který se potom stal i pražským arcibiskupem. O Norbertovy ostatky usilovalo také Prémontré, v té době ještě fungující klášter, který dnes už díky Francouzské revoluci neexistuje. Z kláštera zbyla část prelatury, kaple Jana Křtitele a torzo opatského kostela. To byl problém Francouzské revoluce, která přinesla veliké utrpení a nenavratitelnou škodu. Na konci 19. století vznikla myšlenka znovuobnovení Prémontré, ale byl problém, na základě čeho? Existovala řevnivost mezi některými významnými evropskými kláštery. „Přece to nedovolíme Belgičanům, přece tam nebudou tihle, nebo tihleti …“ Takže pak vznikla hezká myšlenka mezinárodní komunity, která tam pak skutečně krátce existovala. Ale nemělo to dlouhého trvání. Protože myšlenka řádu přece není myšlenka nacionálního cítění, ale jde dál. Stejně jako křesťanství není jen věc nacionální, jak se to snažil prosazovat třeba Martin Luther a další. Je to myšlenka nadnárodní a myšlenka samotného Boha. Začátek 19. století se snahou obnovit Prémontré v duchu nacionálního cítění nám dnes ukazuje, že premonstrátský řád není jen řád evropský, nebo řád nějaké minulosti, ale je nadčasový a především nezná hranice svého působení. Jde především o společenství, které ale není postavené na hospodářském nebo psychologickém aspektu, ale na společenství Boha. Bůh nás sjednocuje, Bůh nám dává sílu jít dál a naplnit svoje poslání. A tahle síla je nám dána nikoliv k tomu, abychom jenom sklízeli, ale také zasévali, nebo kopali právě ty šutry. Před osmi sty lety tady byl prales a přišel sem Hroznata, který začal tento kraj kultivovat a on si uvědomil, že jestli ho chce kultivovat, nemůže to dělat jen po té hospodářské rovině, ale i po té duchovní a kulturní. A k tomu si povolal na pomoc právě premonstráty. A to je možná pro nás výzva. Hroznata nás pozval, abychom sem přinesli Boží slovo, abychom ho šířili a přiblížili lidem. Nejsme tu proto, abychom dělali kulturák, nebo abychom vytvořili nějakou ekonomickou základnu, ale pro tohleto. A k tomu ta skupina, která tady je, stačí. Aby zasela.


Děkuji za rozhovor


Kamila Kozáková

Komentáře

  1. Děkuji za podnětny a poučný rozhovor. Jinak klášter v Teplé miluju, vždy tam objevím něco nového co mne překvapí. Naposled o velikonočních. Prázdný kříž symbol velikonoc, symbol zmrtvýchvstání..najdete jej tam nahoře v klášterní zahradě u pohřebiště ..

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky