Premonstrát by nikdy neměl být sám

Rozhovor s otcem Pavlem Řehořem Urbanem, O.Praem nejen o výročí 900 let řádu premonstrátů.

I. část

Letos slavíme výročí 900 let od založení premonstrátského řádu. Co přesně se před těmi devíti sty lety událo? Jaký to je příběh?

My se letos na toto výročí vlastně jen připravujeme. To výročí samo o sobě bude totiž přesně až 24. prosince 2021, kdy si připomeneme právě ten okamžik založení. Když se řekne založení, čekali bychom třeba položení nějakého kamene, podepsání smlouvy a podobně. Tehdy to ale bylo tak, že o Vánoční vigilii, kdy se slavilo Narození Páně, svatý Norbert spolu s dalšími bratry složili před oltářem svoje řeholní sliby, své rozhodnutí patřit Kristu a naplnit svoje poslání – které nakonec přijímáme my všichni – a to je poslání hlásat radostnou zvěst Evangelia a druhé přivádět ke Kristu. Svatý Norbert si zvolil heslo: „Christo solo duce“ čili: „Kristus je jediný vůdce“ a tomu podřizoval celý svůj život. Samotný premonstrátský řád má krásné heslo: „Ad omne opus bonum parati“ – „Ke každému dobrému dílu připraven“. To je hezké, ale naplnit toto heslo je dost náročné, a abychom ho mohli naplnit, na to musíme být připraveni! Ale jak mohu být připraven? Jedině tak, že naslouchám Bohu, žiji ve společenství s Bohem a naplňuji jeho vůli. Aby toto bylo možné, tak vzniká samotné společenství premonstrátů. Oni si uvědomovali, že jsou voláni Bohem k nějakému poslání, a to právě ve společenství. V době, kdy Norbert žil a vytvářel společenství bratří, probíhala vlna obnovy kanovnického způsobu života, objevují se spisy svatého Augustina a jeho Řehole, byly o tom různé disputace atd. Šlo o ideál návratu k apoštolskému životu, životu prvních křesťanů v Jeruzalémě. Kde všichni žijí pohromadě, co mají tak dávají do společné pokladny, z toho pomáhají druhým a podporují se k apoštolské činnosti hlásání Evangelia. To vše nějakým způsobem svatého Norberta naplňovalo. Jeho život byl složitý, spletitý a prožil si různé okamžiky. Nakonec svoje nasměrování objevil právě v kombinaci řeholních kanovníků. Řehole znamená žít podle nějakých pravidel. Kanovnický způsob života říká: Žít podle nějakých kánonů, naplňovat určité povinnosti. Toto Norbert skloubil dohromady a vytvořil spiritualitu, která se 900 let vyvíjela v každé oblasti a době. Takže říci dnes přesně, co to je premonstrátská spiritualita, je těžké. Někdo upřednostňuje pastorační činnost, někdo řekne, že je to ta kontemplativní činnost, atd… Máme-li si to přiblížit, je třeba si uvědomit, co vůbec slovo spiritualita znamená. To slovo vychází z latinského spirare, což je dýchat. Takže by se dalo říci, že spiritualita je takové správné dýchání. Abychom mohli žít, potřebujeme dýchat. V křesťanském smyslu „dýchat Boha“. Přijmout Boha, který nakonec proměňuje celý můj život. Toto přijetí se děje prostřednictvím Ducha Svatého, skrze kterého jsme oživováni, uschopňováni poznávat, co od nás Bůh žádá a rozlišovat různé podněty kolem nás. V moci Ducha svatého jsme schopni odpovídat na Boží volání. Čili spiritualita není jenom premonstrátská, ale i františkánská, je dominikánská a další a další. Ale je také spiritualita manželství a vůbec každého křesťana a také každého člověka. Každý musí dýchat a každý člověk se nějakým způsobem snaží odpovědět na Boží přítomnost a jeho volání.

Svatý Norbert a první bratři toho 24. prosince 1121 odpověděli na Boží volání tím, že se rozhodli žít společně v jednom domě a naplňovat tím svůj život.

 

Jak si představujete to místo, kde se to odehrálo?

Norbert, to byl takový poutník Evropou, on pořád někde cestoval. Dal sice podnět k založení, ale kdybych to řekl hrubě, on to nikdy nedotáhl do konce. Takže tím, kdo dal tomu řádu skutečný řád, byl jeho nejbližší spolupracovník blahoslavený Hugo. On byl také prvním opatem v Prémontré. Ne Norbert, který je spíš duchovním otcem toho společenství. Norbert byl charismatická osoba, měl mnohé dary a schopnosti, otevřel se působení Boží milosti a měl dar Ducha svatého, o který snad všichni usilujeme a přijímáme ho také prostřednictvím biřmování. Svatý Norbert se nakonec stal Magdeburským arcibiskupem a pak také říšským kancléřem – pomáhal císaři a nikdy se v klášteře neukotvil.

 

On tam byl snad jen pět let?

Ani to snad ne. Když sledujete jeho životopis, pořád někde putoval. Dostal nabídku od lyonského biskupa, aby v té oblasti založil klášter. Společně hledali místo, našli v Premontré kapli svatého Jana Křtitele kolem které se později ve spolupráci s biskupem z Lionu vybudoval nejen kostel ale také první klášter. To byl počátek řádu, který se začal šířit do celého světa. Byla to velká a rychlá expanze, během prvních padesáti let vzniklo kolem stovky klášterů. Roku 1121 vzniká klášter v Prémontré a už krátce nato přichází premonstráti i do Čech – Strahov (1143), pak Želiv, Teplá, atd…

 

Čím to bylo?  Oni se nějak trefili do požadavku té doby?

Samozřejmě. Do té doby tady byla benediktínská řehole, komunita s jasnými pravidly. Šlo o spíše uzavřené společenství, ale tady to bylo něco nového. Oni vystihli tu zvláštní kombinaci kanovnického a řeholního života. Čili stálá modlitba, stálá liturgie a řeholní – až skoro mnišský způsob života, ale na druhou stranu … My dnes už máme jednotná pravidla, např. bílý hábit, struktura kláštera, opat, převor atd., ale těch prvních sto, dvě stě to nebylo. Každý z těch klášterů byl úplně jiný. Ano, bylo tam něco, co je spojovalo, to vědomí Norberta, augustinská řehole, určité nasměrování.

Když se v sedmdesátých, osmdesátých letech minulého století sešla generální kapitula snažili se naši spolubratři charakterizovat, co jsou to premonstráti a vytvořili prohlášení. Tam se píše, cituji: „Přitahováni milosrdným a trojjediným Bohem jsme jako křesťané povoláni, abychom radikálním a apoštolským životem následovali chudého a zmrtvýchvstalého Krista podle evangelia, řehole sv. Augustina a charismat svatého Norberta, zakladatele našeho řádu. Způsob našeho života charakterizuje celoživotní hledání Boha v bratrském společenství, neustálá konverze, jíž se dáváme darem církvi, ve které jsme složili sliby, ve společenství s Kristem, jenž se zřekl sám sebe, v napodobování Panny Marie v tom, jak přemýšlela o Božím slovu, ve stálé a nepřetržité modlitbě a službě u oltáře. Z chórové modlitby a od oltáře jsme posláni, abychom sloužili lidem v duchu prostoty, pohostinnosti, smíření a pokoje pro dobro církve a světa. Zvláště jsme vysláni tam, kde se Kristus nachází mezi chudými a trpícími a mezi těmi, kteří Krista neznají. Modlíme se, aby Duch Svatý dokončil, co v nás započal v den Ježíše Krista.“ Takto se dnes charakterizuje řád premonstrátů.

 

Jak byste výstižně definoval odlišnost premonstrátů od jiných řádů, to premonstrátské specifikum a novum? A proč Vy jste se rozhodl právě pro tento řád?

Základem je následování Krista, žít v moci Ducha svatého podle evangelia, to je společné pro všechny řády. Ale pak je tam také žít podle řehole svatého Augustina a charismat sv. Norberta. Chórová modlitba a oltář, to je kanovnický způsob života. Jak se tam psáno v prohlášení generální kapituly, od modlitby a oltáře jsme posláni, abychom sloužili v duchu prostoty, pohostinnosti, smíření a pokoje. A v tom je možná vnímat rozměr, který Norbert přináší do 12. století., oproti třeba benediktinům. On si uvědomuje, že mám-li něco dát, musím žít z neustálé modlitby a neustálého hledání Boha a nenechávám si to pro sebe, ale jdu a dávám to dál. To je pastorační činnost, která jde mimo zdi kláštera. Oproti například benediktinskému řádu, kteří sloužil liturgii, modlil se a bylo to úžasné, ale vnější pastoraci neměl. Zatímco od sv. Norberta platilo, že bratři musí společně žít, modlit se a vzájemně se podporovat také v pastorační činnosti. Diecézní kněz je na faře sám. Občas má kaplana, ale každý žije svůj vlastní způsob života. Kdežto u premonstrátů je spojuje tzv. „fraternitas“ čili bratrství. Povinnost společné modlitby, společného stravování, společného života, a navíc také pastorace. To znamená, že se mají podporovat i v této činnosti. Premonstrát vlastně nikdy není sám. Podle řehole sv. Augustina, jdeš-li někam, ať jde s tebou bratr. Ne, kterého si vybereš, ale kterého ti určí představený.

 

No jo, ale jak je to pak s Vámi tady v Mariánských Lázních? Vy máte společenství bratří 15 km daleko. Má to ještě pro Vás význam?

To je jen technický problém. Povinnosti pastorace ve farnosti mě do jisté míry blokují, že sice nyní nemohu prožívat fyzické společenství, donedávna jsme tady byli společně tři. Spolu jsme vedli chórovou modlitbu, mohli jsme spolu plánovat aktivity ve farnosti, atd… Ale situace se vyvinula tak, že jsem tu teď sám. To ale neznamená, že nežiji společenství, neboť v době, kdy bratři se v klášteře společně modlí „breviář, snažím se ve stejnou dobu spojit se s nimi v duchovní rovině. Dále bohoslužby – Vánoce, Velikonoce, nebo nedělní mše koordinujeme společně. Bratři z kláštera dojíždí do Mariánských Lázních a pomáhají mi s bohoslužbami, takže jsme v kontaktu. Naše společenství sice není vždy fyzické – to je problém nedostatku kněží, dorostu, ale stále žijeme tu duchovní rovinu.

 

A jestli se ještě mohu vrátit k otázce, proč jste se stal právě premonstrátem?

Já jsem byl od malička veden k víře. Od třech let jsem u oltáře jako ministrant a náš kněz, kterého jsme měli ve farnosti, P. Pavel Táborský, byl terciářem strahovského kláštera. On nás, ministranty, vedl k základním třem bodům. K lásce k liturgii, k mariánské úctě a během výuky náboženství, která tehdy byla vedena tajně, k lásce k Písmu svatému, k Bibli. A to bylo ve mně zakotveno. Pro mě byla liturgie a kostel, čistota nádob a podobně důležitá, a když jsem si potom v rámci vývoje uvědomoval, že mě Pán volá k duchovnímu životu, tak jsem se potom, aniž bych hledal, dostal na Strahov. Tam jsem rok bydlel, když jsem studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Měl jsem možnost se zde s bratry scházet, účastnil jsem se chórové modlitby, liturgie, a to pro mě bylo důležité. Myšlenky Augustina, Norberta a samotného řádu jsou mi velice blízké. Takže jsem v roce 1996 vstoupil na svátek svatého Norberta do třetího řádu na Strahově a byl jsem otevřený jít v té cestě dál. Božím vedením jsem se tehdy setkal s tepelským emeritním opatem otcem Janem Franzem. Bylo to při slavnosti, kdy jsem byl čerstvě přijat do třetího řádu. Otec Jan byl bývalým farářem v Manětíně, takže znal mě i mou rodinu, a tak se mě zeptal: „Co děláš na Strahově a proč nejsi v Teplé?“ A já jsem se přiznal, že vůbec nevím, že nějaká Teplá existuje! Tak mě pozval ještě s dalšími kluky na výpomoc na jáhenské svěcení otce Gilberta. Do Kláštera Teplá jsem tedy přijel poprvé v červnu 1996. Tam jsem strávil víkend, poznal jsem ten prostor, blahoslaveného Hroznatu, atd. a domluvili jsme se s otcem Janem, že ještě přijedu v srpnu na jeden týden, no a od toho okamžiku jsem už v klášteře v Teplé zůstal.

 

Kolik Vám bylo let?

Bylo mi 21. Dalí osobností, která mě provázela na mé cestě byl otec Petřina, který byl tenkrát převorem na Strahově. On nám přibližoval řád premonstrátů v skrze řádové „patero“, kde se klade důraz na život liturgický, apoštolský, kající, mariánský a eucharistický. Zdůrazňoval liturgii v tom smyslu, že premonstrátský život není založen na nějaké krásné pompéznosti, vyzdobeném kostele atd., ale ve stálé účasti na mši svaté, ve stálé modlitbě. Rozhovory s otcem Petřinou byly pro mě velice důležité.

Když se zamyslíme na premonstrátským „paterem“, zjistíme vlastně, že je to návod k duchovnímu životu každého z nás. Ne jenom jednou za rok jít ke svatému přijímání, ale eucharistie se pro každého z nás má stát středem života a každý z nás se má stát tím dobrým darem. Tak, jako se Kristus stal darem pro nás. Takže opět: V čem je to nóvum? Řádová pravidla v konstituci říkají, že žít opravdový život ve společenství je nejvyšší apoštolská činnost komunity. K tomu nám může pomoci to, že premonstráti, kromě třech slibů, což je čistota, chudoba a poslušnost, skládají ještě čtvrtý slib a to je „stabilitas loci“. To znamená: „Opouštím svůj rodný kraj, vstupuji do společenství bratří dané kanonie, kde podle vzoru apoštolského života usilujeme o jednotu bratrského společenství a s „farníky“ kanonie. To je jiné oproti jiným řádům. Například františkáni jsou jednou v Praze, když je potřeba, pošlou je do Olomouce a během života tak mohou změnit několik klášterních komunit. Premonstráti žijí v jedné komunitě. Takže najednou se Ti lidé kolem něho, nejen v komunitě, ale i v okolních farnostech, pro něj stávají jeho bratry a sestrami a on usiluje o jejich dobro. A aby věděl jak, potřebuje právě tu neustálou konverzi čili to neustálé hledání Boha, modlitbu, rozjímání, duchovní cvičení atd…

 

Vy jste zmínil třetí řád. Co to je a jak funguje?

Na prvním místě je potřeba si vysvětlit, co znamená třetí řád. První řád je komunita složena z mužů. Svatý Norbert založil komunitu v Prémontré, a protože jeho myšlenka návratu ke společnému životu apoštolské církve v Jeruzalémě, podle řehole sv. Augustina, oslovila také ženy, tak vzápětí na to vznikly, dalo by se říci do páru k těm mužským i ženské kláštery, to nazýváme druhý řád. Svatý Norbert ale oslovil i lidi, kteří již žili v manželství, nebo jim jejich společenské postavení nedovolovalo vstoupit do kláštera, jako to bylo například u sv. Gottfrieda a podobně. Tak Norbert vytvořil třetí řád. To je specialita premonstrátů, od nichž to později převzaly i další řády. Když bych to měl přiblížit dnešnímu světu, nemůžeme říci, že to je jen nějaký fan klub (směje se). Členové třetího řádu jsou křesťané, kteří mají spoluúčast na klášterním životě. Vždy to bylo tak, že to byli lidé, kteří sice žili v domácnosti, ale snažili se myšlenky řádu žít v tom svém běžném životě. Tato komunita se vždy tvořila kolem klášterního společenství. Mívali i účast na jejich obyčejném životě, třeba jim pomáhali i na poli, podporovali výstavbu kláštera, vedli například chudobince, sirotčince a podobně. Byli to nejbližší spolupracovníci kláštera, někdy se s nimi modlili, když uměli číst, tak měli účast i na chórové modlitbě, když neuměli, modlili se třeba denně růženec atd… členové třetího řádu dávají příslib, že budou s bratry duchovně spojeni a budou se snažit naplňovat řádové heslo: „Vždy být připraven k dobrému dílu.“

 

Tepelský klášter má také svůj třetí řád?

Ano, vždy měl. Je tu ovšem problém. Za komunistů, kdy byli členové řádu rozptýleni po celé republice. Ve svých farnostech si vytvořili kolem sebe společenství, skupinu lidí, kteří jim pomáhali. V současné době je těchto členů tepelského třetího řádu kolem třiceti. Ale máme je v Českobudějovické diecézi, v pražské arcidiecézi, ale také na Moravě, prostě tam, kde se naši bratři pohybovali, protože nemohli být v Teplé.

 

A scházejí se někdy?

Samozřejmě, vždy jsou zváni na Hroznatovskou pouť 14. července, na Augustinskou slavnost 28. srpna, nabízela se jim možnost duchovních cvičení. Dnes už jsou ale letití a nemohou tolik cestovat. Vycházel pro ně také zpravodaj. Tato stará generace z padesátých až devadesátých let se ale postupně dostává do pozadí. Terciářem byl také například otec Václav Škach, bývalý kancléř Plzeňské diecéze. V současné době přicházejí noví kandidáti, ale jsme s nimi v kontaktu spíš na dálku. To scházení zde není. Samozřejmě každý duchovní má na faře své blízké spolupracovníky. I tady mi chodí lidé na společnou chórovou modlitbu nebo adoraci a tak dále. Nemohu říci, že by byli vyloženě přijati do třetího řádu. Ale mohu říci, že aniž by byli formálně přijati, tak tvoří toto společenství.

 

rozhovor bude pokračovat další částí

ptala se Kamila Kozáková