Stavitelé v historii nebyli žádní břídilové

2. října 2021 se v prostorách tepelského kláštera uskuteční v rámci cyklu Monastýrování série speciálních prohlídek barokního štolového systému.

Nechte se proto nalákat rozhovorem se zkušeným speleologem Jaroslavem Hroudou, který se podílel na průzkumu štolového systému v 90. letech a bude to právě on, kdo povede výpravy i do standardně nepřístupných prostor klášterního podzemí. 

Pane Hroudo, mohl byste se prosím nejprve našim čtenářům představit, aby věděli, s kým mají tu čest?

Já jsem člověk adrenalinového typu, jsem ve znamení štíra, takže to, čeho jsem se vždycky nejvíc bál, jsem šel dělat. To byl základ. Prošel jsem si poměrně tvrdým vojenským výcvikem u 601. (pozn. 601. skupina je elitní jednotka speciálních sil), to je paradesantní složka, takže mám spoustu seskoků na OVP-68 (pozn. výsadkový padák) a podzemí jako takové mě lákalo už odmalička. Když jsem ve svých šesti letech dostal první svítilnu, tak mi žádný kanál nebyl svatý. Kdekoliv se objevila nějaká díra a rodiče mě postrádali, tak věděli, že jsem někde dole. Já tvrdím, že to je úchylka, protože mi je dobře v místech, kde normálním lidem dobře být nemůže. Co by bylo dobrého na tom lézt někam do podzemí, kde je bahno a voda? Já se tam ale cítím dobře. Když jsem potopený do půl pasu v bahně, tak mi to nevadí. Mám za sebou hodně tvrdou vojenskou historii, která mě připravila o část končetiny a vzděláním jsem elektronik, slaboproudař, měření regulace. Jsme společnost, která nakupuje velké bankovní domy, hotely, komerční centra, investujeme do nich, staráme se o ně a pronajímáme je. Já tam funguji jako facility manager, dělám na objektech revize, projekty, vymýšlím, opravuji, takže vlastně dělám něco, co se dělávalo už dříve v historii, ale dělám to v moderní době. A samozřejmě podzemí těchto historických objektů jako hrady, zámky, kláštery, kostely, tvrze, mě zajímalo vždycky. Jednak mě podzemí zajímá stavebně a jednak mě zajímá, jakým způsobem se to dělalo a v tom smyslu mě zajímá, jak ti lidé ve středověku vůbec žili, jak si vydělávali a co si za to mohli koupit. Což je velmi důležité a málokdo to ví.

Na tyto věci doporučuji zajet do Kutné Hory, projít si zpřístupněný důl z oselského pásma, je to asi 250 m důlní chodby poměrně hluboko pod zemí, a jsou tam krásně vidět zatopené dobývky. Je tam vysvětlený celý systém toho, jak to sekali a jak tam tu rudu těžili. Je tam také vysvětleno, že už tenkrát ve 13. – 14. století měli stanovenou pracovní dobu a ta čítala šest hodin. No, a když jsem se byl pár let zpátky podívat v uranovém dole Rožná, tak všichni horníci měli šestihodinovou pracovní směnu. Takže za těch 500 let se to příliš neposunulo.

A jak se s dobou posunulo vyplácení horníků?

Můžu vám říct, že za tu šestihodinovou směnu si horník vydělal dva stříbrné groše. Mohl jít dobrovolně na druhou šestihodinovou směnu, což dělávali poměrně často, takže si za den vydělal čtyři stříbrné groše. Jeden groš měl 100 krejcarů a teď si vezměte, že taková koza stála 60 krejcarů, ale kráva už stála dva zlaté. A to je 200 grošů. A když to chcete srovnat s dnešní dobou, tak ten, kdo měl kozu, tak měl řekněme Trabanta, zatímco kráva už byla Mercedes. Jinak se za dva groše daly odhadem koupit dva pecny chleba, kilogram medu, dva litry stolního vína, dvě slepice, dva litry mléka a kilogram másla. To nebylo úplně málo. Například takoví sedláčci nebo zemani si vydělávali 50 až 60 krejcarů denně, tak z toho vyplývá, že ti horníci byli úplně stejnou kastou, jakou jsou dnes.

Jeden můj kamarád dělal v 80. letech na dole v Ostravě, byl na čelbě. No, a zatímco normální lidé měli plat okolo dva a půl tisíce hrubého, on měl patnáct tisíc. Protože byl horník. Další věcí bylo, že horníci za středověku si zdarma mohli brát tu hlušinu, vytěžený kámen bez rudy, a stavěli z toho baráky. Takže když jste přišli do vesnice a viděli jste kamenný baráky, tak to byly baráky horníků. Všechny ostatní byly ze dřeva a hlíny.

Taky to není povolání pro každého, že?

Tam je k zamyšlení jedna věc, hlavně tedy v té Kutné Hoře. Je známo, že manželka horníka za svůj život otočila zhruba sedm až osm horníků, protože ti horníci vydrželi tak dva roky. Představte si, že oni museli dělat tu věc, že k té čelbě nanosili hodně smolného dřeva, to zapálili, dýchali na to koženými měchy, aby to žhnulo a polévali to vodou, až to začalo praskat. Pak to želízkem a mlátkem sekali. Tak si vezměte, co to smolné dřevo v tom podzemí udělá. Byly tam hrozné podmínky, bylo jim tam vedro a navíc pili tu vodu, která tam byla. Na první pohled sice byla průzračně čistá, ale bohužel také plná arsenu, protože se tam těžilo stříbro, měď i cín. Takže oni pili, ukládali to ve svém těle a do dvou let prostě umřeli. Tehdy neznali nějaké rozbory vody, to dneska už je to samozřejmě lepší. Takže když si žena z Kutné Hory vybírala z horníků manžela, tak musela mít štěstí, aby ho vzala hned na začátku, aby jí ty dva roky vydržel.

Když jsem se byl v dolu Rožná, tak jsem se byl i podívat, jak se dělá komorový odstřel. Mají tam hlavní štolu, kde jsou kolejky a jezdí tam ten vláček a od toho vláčku vedou rozrážky. K té rozrážce přijde geologický inženýr s termokamerou a s rentgenem, podívá se na tu stěnu a vidí, kde to září. Tak to obmaluje křídou. Minéři tam pak navrtají pistony a střelmistři to naládují amonledkovou trhavinou a odpálí. Potom přijdou horníci typu Arnold Schwarzenegger, postaví z masivních klád výdřevu, aby to zajistili, a vezmou takový velký kovový drapák, pomocí kterého shazují kameny do toho vozíčku.

Když si tedy srovnáte budování podzemí ve středověku a dnes, tak jediný větší rozdíl je v tom, že dnes umí tu rudu lépe vyhledat, respektive tu uranovou, protože ta svítí. Ale jinak je ten důl téměř stejný. Akorát tedy nemusí klepat majzlíčkem a kladívkem, ale mají na to hydraulický kladiva a vozíky netahá kůň, ale jsou elektrické.

A Vy jste říkal, že koníček speleologie je pro Vás téměř úchylka na základě toho, že se cítíte dobře v prostorách, kde se nikdo jiný cítit dobře nemůže. Myslíte si, že si horníci to povolání vybírají často z podobného důvodu?

Myslím si, že ne. Hlavně si to vybírají proto, že jsou přesvědčeni, že si tam slušně vydělají.

A jak jste se vlastně dostal do Teplé? Věděl jste o klášteře už dříve?

Ne, já jsem se dostal do kláštera poprvé někdy v roce 1992 a to proto, že jsem našel na nějakém letáku, že tu budou grilovací dny. O víkendu tu mělo být nějaké grilování kuřat. Dřív jsem dělal osm let vedoucího hospodářské správy v Motole a primář plicního si mě zavolal a požádal mě, abych zorganizoval pro kolektiv nějakou víkendovou akci. No a teď mě ťukla ta Teplá, tak jsem sem zavolal a říkal jsem, že bychom přijeli a že by nás bylo asi třicet.

Když jsme sem dorazili, tak jsem samozřejmě zbystřil, protože kamkoliv jsem kdy přijel a viděl historické objekty, tak jsem si ihned říkal: “Tam budou…” nebo “Tam nebudou.”. Tak jsem tak kouknul na tepelský klášter a hned jsem věděl, že tady budou. Různě jsem to tady začal obcházet, ale nikoho jsem neznal a večer jsem proto žhavil telefon a volal Josefu Řehákovi st. a říkám:

“Pane Řehák, byl jsem se podívat v klášteře Teplá a já myslím, že tam jsou!”

No a on mi odpověděl “Jsou, když vydržíš čtrnáct dní, tak tam bude Marcel se Standou, tak tam za kluky zajeďte.”

Za dva týdny už jsem sem jel a s kluky jsem se znal, takže už jsem s nimi tenkrát začal šťourat, začal hrabat a lezli jsme všude, kde se dalo. To podzemí, které tady je, jsem tenkrát viděl poprvé a můžu vám říct, že to byl běs a hrůza. Bylo plné bahna, brodil jsem se po kolena, bylo to zasypaný, trubky kanalizace poškozený, tekla do toho voda a bylo to hrozně zdevastované.

Takže vy jste štoly navštívil ještě předtím, než prošly tím hlavním pročištěním?

Jo. Když jsem sem přišel, tak tu Řeháci teprve začínali. Vlastně jsme začínali tím, že jsme si kreslili plán těch chodeb, aby to sedělo s tím, co jsme měli. Takže to opravdu bylo jenom prolézání. V chodbě, po které se jde k rybníku, byla urvaná kanalizace, naneštěstí to byla dešťovka a ten den samozřejmě zrovna krásně pršelo, takže jsem to prošel a byl jsem promočený jako kdybych prošel pod sprchou. Tehdy se tou chodbou dalo ještě dobře plazit, dneska jsou tam KG trubky, které byste museli nejprve přelézt, abyste se k tomu rybníku dostali.

Takže co přesně bylo Vaším úkolem, když jste sem přišli?

Mým úkolem nebylo v podstatě nic. Já jsem speleolog a jenom se dobře s touto společností Řehák – SPELEO, co dělají akční práce, znám. Já pouze prolézám, mapuji a zakresluji. A tím, že se s nimi znám, jsem se k nim přidal. Mohl jsem se rochňat v bahně a hlavně se podílet na tom prvotním průzkumu, který mne zajímal nejvíc. Chtěl jsem ten systém vidět celý. Později už jsem sem jezdil jenom na dofocení a prohlídky.

Tehdy jsme se zkoušeli dobrat k jedné věci. Jestli z části stojí nebo nestojí na dubových pilotech. Tady jsou totiž dvě studny, což jsou takzvaná vodní zrcadla, která mají jeden jediný účel. Kontrolovat hladinu vody. Samozřejmě jsem si ihned začal stahovat materiály, literaturu a další věci zjistil jsem, že všude okolo byly bažiny a dospěl jsem k tomu, že tady by se bez dubových pilotů stavět nedalo.

Nakonec jsme ale zjistili, že použili hluboké základy a piloty jsou jen na malém úseku. Obecně ale u dubových pilotů platí, že musí být pod vodou, protože když dub zaplavíte, tak ztvrdne na železo a nehnete s ním.

Na velmi podobném principu stojí přeci italské Benátky, že?

Ano, to je pravda. Ale není potřeba jezdit tak daleko, stačí se jet podívat do kláštera Plasy. Na těch je zajímavá jedna věc. Ta vodní zrcadla by měla být chráněna proti zamrznutí, aby ta spodní voda nezamrzla. A víte, jak to udělali? Pod rajským dvorem postavili chodby, které slouží jako vzdušníky a nahrnuli to celé zeminou. Takže od dubna do října na to svítí slunce, ohřívá se to a chodby ústí přímo proti zrcadlům. Přes léto se to nahřeje a v zimě to nahromaděné teplo udržuje teplotu vodních zrcadel nad bodem mrazu.

Stavitelé v historii nebyli žádní břídilové. Srovnejte si to dneska se stavbou tunelu Blanka. Mají razící štíty, GPSky, všechno. Vyrubali pár metrů chodeb a spadla jim celá Stromovka. A tady vidíte, co je to za tydýty. V 15. století razili Rudolfovu štolu, která se razila ze čtyř míst, a víte, čím se řídili? Ťukáním. Klepaly na sebe a tím se řídili. Největší místo, kde se netrefili, má odchylku tři centimetry. A dneska musíte opravdu hledat, abyste našli, kde vlastně ten odskok je.

A mohl byste nám prosím přiblížit funkci štolového systému jako takového? Ne každý dnes ví, nebo alespoň tuší, proč štoly existují a k čemu slouží. Konkrétně například tady v klášteře.

Nejprve je zapotřebí vědět, že ražba, případně výstavba těch chodeb, byla nesmírně nákladná. Naši předkové nic nedělali bezúčelně. Všechno muselo mít účel a nejlépe více účelů. To znamená, že ty chodby vzdušnily základy, aby nebyly plísně a nepraskaly zdi, přiváděly vodu nebo odváděly vodu. To byla jejich hlavní funkce, jejich prvotní účel. Druhou věcí bylo, že ty chodby musely být pochozí, aby se daly čistit. Vždycky existoval správce toho systému, který měl pod sebou dělníky, kteří to lopatami pravidelně čistili. Ve štolách pod tepelským klášterem bývala i stavidla – ta už se dneska bohužel nedochovala – kterými se vodou z rybníka proplachovalo. Nechali to pořádně naplnit, a když už byl tlak vody příliš velký, tak to nadzvedli, to se potom valilo a všechno to vzalo s sebou.

Teprve ten nejposlednější účel – protože správce to podzemí dokonale znal a ovládal – bylo, že se skrze štoly dal klášter opustit. Ale to byl až ten úplně poslední účel. Klášter nebyl pevností, nebylo to dělané na to, aby to odolávalo nějakému obléhání.

A samozřejmě, spousta lidí se ptá na ty tajné únikové chodby. Ty je zajímají nejvíc. Jenže si neuvědomují, jak vlastně fungovalo takové dobývání. Objekt se dobýval tak, že před bránu přišel voják s bílou fanglí a řekl:

“Kolik vás je?”

“Sto.”

“Nás je tisíc. Vezměte si osobní věci a vypadněte.”

Ti je tam nepustili s tím, že mají dobré opevnění, tak je holt začali dobývat. Stříleli jim tam sudy s močůvkou a zapálenou smůlu, a když prorazili bránu, tak každého se zbraní v ruce zamordovali, ženy znásilnili, všechno jídlo snědli, zlato ukradli, a když se jim ten objekt nelíbil, tak ho zapálili. A jestli někdo přeskočil dveře a začal utíkat, nikdo ho nehonil. Tam nešlo o lidi, ale o ten objekt. Když začali utíkat, tak to bylo vlastně dobrý, protože přesně o tohle dobyvatelům šlo. Takže dělat nějaké 150 až 200 metrů dlouhé chodby nebylo potřeba. Stačilo do prvního křoví a ven. Nebylo zapotřebí rubat. Další věcí je, že zdejší chodby jsou stavěné shora a jsou zasypaný. Jen v jednom jediném místě je použitá technika ražby, protože tam narazili na skálu. Jinak je to celé postavené shora. Takže to vlastně není to úplně pravé podzemí.

Ale je zapotřebí jmenovat jeho tvůrce. Barokní podoba kláštera i štolový systém jsou dílem stavitele a architekta Kryštofa Dientzenhofera. Jak vy sám toto Kryštofovo dílo hodnotíte?

Já si myslím, že to je VIP technická památka. Udělal to naprosto perfektně. Vždyť se na celý ten klášter podívejte. Dokonce i co si pamatuju z toho devadesátého roku, tak vím, že omítky byly ve špatném stavu, ale nepraskaly tady zdi a nebylo to tady plesnivý. Ten systém, co se postavil, tak fungoval do posledních let. Jediné, co už tu dneska nefunguje, je kašna v rajském dvoře, ale to je to jediné. Zdivo je suchý, nepraská a ten systém je plně funkční.

Ještě tu máme například klášter v Břevnově, kde jsou benediktini. Tam za těžkého socialismu ty chodby zazdili a zasypali, aby tam nelezli antisocialističtí živly. A co způsobili? Začalo praskat zdivo, začali tam mít obrovské problémy s plísní, a když klášter po revoluci dostali zpátky benediktini, tak víte, co udělali jako první? Celý ten systém obnovili.

Takže udělali to samé, co premonstráti v Teplé.

No jistě. To nebyly přece žádné tajné chodby, ale naprosto účelové chodby, jejichž funkcí bylo ty stavby chránit. Komunisté to zničili a tím pádem začala stavba trpět.

Dá se zdejší štolový systém v rámci té drenážní funkce srovnat s jinými štolovými systémy v České republice? Například konkrétně pod kláštery?

No, teoreticky dá. Možná s Plasy, ale tam není tak velký.

A co bývalý klášter premonstrátů v Louce?

Tam je to trochu jinak, tam není drenáž. Loucký klášter je ve vinařské oblasti. Samozřejmě, co uměli řeholníci vyrábět velmi dobře, bylo víno, pivo a likéry. Hlavně benediktini.

Na Louce tedy to podzemí sloužilo hlavně jako zásobárny. Jednak tam měli krytý zdroj vody, ten tam je dodnes, i když v zuboženém stavu, ale dá se do něj vlézt. Jinak to v jedné části byli zásobárny pro klášter, kde byly potraviny a ve druhé části sklepy. Ty jsou hlubší a jsou poměrně rozvětvený.

Takže ta Louka je opravdu jiná. Celé Znojmo je vlastně jiné. Těch řádů tam bylo víc, byli tam i jezuité a pod celým městem vede tzv. jezuitský vodovod. To je obrovská dlouhá štola, která vede odshora a přebytečnou vodu svádí až dolů do Dyje. A na tento vodovod navazují ucelené labyrinty pod jednotlivými částmi domů, takže když jdete jezuitským vodovodem, tak projdete celé město. Mapovali jsme to patnáct let.

A víte, proč se ty labyrinty pod domy dělaly? To je zajímavé. Ve středověku neuměli stavět domy výš než do pátého patra, neznali to. Když to postavili výš, padalo jim to. Stavěli vysoké věže a tak, to uměli, ale obytné domy s bytovými jednotkami v městské zástavbě zvládali jen do toho pátého patra. A města tehdy měla takovou zvláštnost, že měla velmi úzké uličky. To bylo z vojenského hlediska, aby se tam nemohlo roztáhnout moc lidí. Takže když tam stály dva vojáci s oštěpy, tak jim stačilo dobře mířit a nabodávat a před nimi to jen padalo. Jenže když tam potom začal jeden dům hořet, tak to poctivě přeskakovalo dál a když to město začalo hořet, tak pro lidi, co zůstali uvnitř, nebylo úniku. Ti se tam prostě upekli.

Samozřejmě v tu dobu existovaly jisté obdoby dnešních stavebních úřadů, které zakazovaly stavět na větší ploše, než jste koupili. Tak jak to tehdy lidé vyřešili? Stavěli dolů a do strany, protože to úřady nekontrolovaly. A občas se proto stalo, že razili, razili a najednou byli u sousedů. Když ale město začalo hořet, tak se začal tvořit horký vzduch, který šel nahoru a vytahoval vzduch z těch sklepů, do kterých šel ale z venkovních obvodů čerstvý vzduch. Takže ten, kdo utekl do sklepa, ten se zachránil, protože tam bylo chladno. Tudíž ty sklepy takhle propojili i z důvodu těch požárů.

Vraťme se ještě na chvíli ke Kryštofu Dientzenhoferovi. Jeho současníkem byl další známý architekt a stavitel Jan Blažej Santini-Aichel, který projektoval barokní přestavbu v Plasích, o kterých jsme už mluvili. Tam ale, jak víme, to stojí na dubových pilotech. Z jakého důvodu volil tedy Dientzenhofer zde v Teplé štolový systém? Proč to nepostavil také na pilotech?

Když ony to v podstatě ani nejsou štoly. Ono je to opravdu spíš základem budovy a má to jednu vlastnost. Když půjdete dolů se zapalovačem a zapálíte ho, tak je průvan a ono to právě vysušuje ty spodky a základy. Tohle ale ty piloty nezvládnou. Piloty vám základy nevysuší. Když se podíváte do Plas, tak tam ty zdi mají mokrý. Sice tam mají menší štolový systém, ale ten je na vyhřívání, není odvodňovací. A proto jim tam vlhnou zdi. Protože nevysušují. Tady v Teplé je udělaná síťovina, břidla, nad tím jsou štoly a prochází tím vzduch.

Takže se vlastně jedná o naprosto perfektní řešení.

Přesně tak. Já si myslím, že to je mnohem lepší řešení, než to nechat jenom na pilotech a postavit nad tím barák.

Eliška Radová

30. 9. 2021